Byl to asi starý opuštěný lom, nevím, prostě zcela nepřírodní haldy hlíny, na kterých se teprve uchytávala drobná vegetace. Dole nad cestou vedoucí z Chotouně k rybníku "Ráček" a na Radlík byl rybníček.
Právě na něm jsem se poprvé postavila na brusle. Pak našim někdo řekl, že je tam hloubka osm metrů, a začali jsme chodit za muzeum. Po jaru jsme na haldách sbírali podběl na naše věčné kašlíčky. Mamka měla s lokálním názvem toho nejspíš bezvýznamného místa problém. Říkala v lepším případě "Na Hliníku", spíš ale "Na Cihelně". Co jsme se tomu nasmály! Od té doby už uplynulo hodně vody a prý to tam vypadá dnes docela jinak. Mám? Nemám?
Tímto si dovolím volně navázat na loňskou sérii "Toulky časem" alias courání po místech mého dětství.
Přístupová cesta začínala mezi křovím pod Lavičkou. Ještě stále se dá najít...
Já to ale vezmu horem, kolem "herny". To dřív nešlo, louka bývala polem...
...a už sbíhám dolů a začínám být zmatená... Mimo jiné i roční dobou, však tohle vypadá skoro na podzim...
Jen v růžku je opravdu jasno a už se blížím...
...a jsem zmatená čím dál víc. Jak to jen bylo? Opatrně přeběhnout pole, aby se moc neponičilo osení, prolézt křovíčka a je to. Tak co je tohle za hup?
A tohle sem už vůbec nepatří! Jo, mamka vlastně loni říkala něco jako tunning, monster trucky a že je to na Hliňáku k nepoznání. Tohle ale na zmíněné aktivity zrovna nevypadá, to je prostě bordel!
A já nemám holinky, takže tohle asi nedám...
Tohle je tak na sjetí po zadku...
...a trocha opatrného plížení kolem těch spíš-rybníků-než-louží mi odkryje, že mamka měla pravdu. Matně si uvědomím, že jsem tu nebyla spíš dekády než roky...
...takže bližší průzkum odkládám na někdy příště. Dřív sem nevedla oficiální přístupová cesta, dnes to jde i na čtyřech kolech...
/19.4.
