Náročný pracovní týden je za námi. Ještě však čeká jedna výzva. Říká se tomu cesta MHD čili sockou. A když se daří, tak se daří!
"Tak si představ, co se mi stalo!" Líčila mi jednou kamarádka. Byla zrovna pár týdnů před odchodem na mateřskou. "Normálně mi baba strčila před oči invalidní průkazku, když jsem jela včera domů!" Paní měla pravděpodobně něco s očima. "Neměla jsem náladu se dohadovat, tak jsem si prostě přesedla na jiný místo. Neoznačený, když to tak vadí," dodala smutně. "Ještě, že byl ten autobus poloprázdnej!" Hm, to si ta spolucestující mohla sednout jinam. "Mělas jí nastrčit těhotenskou průkazku," snažila jsem se odlehčit situaci. Jenže na každého jednou dojde!
Drobné incidenty v MHD občas zažíváme všichni. Je strčením způsobený skoro-pád do kočárku s cizím dítětem vůbec ještě drobný incident? A proč musí všichni být u dveří s pořádným předstihem, případně po celou dobu jízdy? Lidi, i já mám ráda volnou únikovou cestu! Dobře si pamatuju, jak výše zmiňovaná kamarádka uzemňovala jedince tlačící se k výstupu stovky metrů před zastávkou. Prý taky vystupuje, ale "teď nemá kam", "až to zastaví", případně "až na zastávce". Její pohotovost se mi hodila, jsem zvyklá se držet. Držet občas až přespříliš. Jenže na každého jednou dojde!
Byl to opravdu vypečený den. Primární pocit byl, že jsem se omylem dostala na zcela špatné oddělení. Konečně odbilo mých 8,5 hodiny a s úlevou jsem zabouchla dveře za téměř čistým stolem. Víkééénd! Normální lidi jsou dávno doma nebo na cestě ven, bude to na pohodu, říkala jsem si cestou na autobus. Jenže jaksi nebylo. Sednu si vůbec? Moje tělesná schránka dostala už přespříliš a cesta se pomalu začínala měnit v rizikovou akci.
Volné místo se našlo. Teda... "Našlo"? Postarší dáma si v povoze plném lidí odložila nákup na sedačku. Na sedačku po směru jízdy. Hodila jsem prosebný pohled. Zabral. Nebo "zabral"? Za mnou se hrnula další madam. "Já si sednu naproti!" Hlásila vesele. Jo tak, držela jí místo. Taky to mohla říct. Mám si připadat blbě? Vytáhla jsem z kabelky časopis jako by se nic nedělo, sluchátka mají jednu výhodu. Nebo "výhodu"? Okolí si myslí, že přes ně neslyšíte NIC. A to nemusí být výhra...
"No jo, slečna je mladá, ta nemůže stát!" Spustila ta první. Mám si připadat blbě? Opravdu jsem nebyla ve stavu, že bych mohla stát v narvaném autobuse. Musela jsem si to připomínat pořád dokola. Jo, nemůže, myslela jsem si předstírajíc čtení, lidem občas nebývá zrovna hej, navíc jsem neseděla ve škole, víte? "To je hrozný, takovejch lidí, v pátek odpoledne!" "A všude samý auta, bude to zasekaný!" Notovaly si ty dvě, zatímco se zvenku ozývalo troubení. "Ale ty mladý, to je děsný, furt musej sedět, má to samý sluchátka a mobily a hrajou si ty hry." "To jo, a my můžeme sedět leda na schodech!"
Zauvažovala jsem, zda se nemám přesednout na tu zem. Pro mě by nejspíš dobrá byla. Ale stálo by to za to? Budu akorát vypadat jak ta potrefená! Můj ročník narození se sice odhaduje nelehko, ale náctky mám přece jen dávno za sebou. Takže mi dámy můžete... Vzpomněla jsem si na dotyčnou kamarádku. I mnohé další, co zažili šílené situace. Už jsem napůl usínala, celá situace začínala být nebezpečná.
Cíl se přiblížil. Ještě se ale budu muset dostat ven... Hlavně se prosmýknout maximálně opatrně, bez fyzického kontaktu s nějakým spolucestujícím, to by měly materiálu k diskuzi! A není to nakonec jedno? Konečně naše zastávka, sláva! Vymázla jsem jako cukrář. Svěží vzduch mi dodal kyslík. Milé dámy, máte pravdu, je to hrozné s těmi mladými. Ono to dneska totiž nic nevydrží!
