"Tyjo, já sem se tak bála, že do tý vobálky dám ten druhej lístek!" Vyjádřila se nejmladší sourozenkyně poté, co jsme jak tři sudičky absolvovaly druhé kolo prezidentských voleb.
Jo, já si taky vždycky říkám, hlavně tam dát ten správnej... Jen to nepřiznávám zrovna ráda, já, málem superstar! Jenže ono to může být daleko složitější. Než se člověk v sobotu konečně vyhrabe do místa trvalého pobytu, dozví se ledacos.
Třeba to, někde byly k dispozici i lístky se třetím jménem. Podle nepředvídavé je hnusárna předpokládat, že někdo odstoupí. Podle předvídavé nejspíš běžná praxe, která vyplula v ultra bizarním kontextu. Podle ekologicky smýšlející nechutné plýtvání papírem, byť zjevně několikrát recyklovaným. Ony takové volby jsou z tohoto pohledu plýtvání papírem v každém případě.
Nebo to, že někde bylo možné dostat dva lístky se stejným jménem. Nejspíš lidská chyba, stejně jako úřední obálky bez razítka. To mám kromě sebe hlídat ještě další, notabene dospělé, lidi? Mám problém uhlídat sebe, abych neprovokovala a aspoň částečně držela pusu místo neustálého chytání ran přes ni. Kromě toho, trvalo mnoho let, než jsem se naučila věřit druhým. Jen kvůli zjištění, že to dělat nemám. Aha!
Jsou i tací, co nějaké volby vůbec neprožívají. Tohle asi hovoří za vše: "Že se každej tak žene k volbám, chleba levnější nebude a chodit do práce a platit daně budeme stejně pořád!" (A., díky a omluva.)
Já stejně jako před pěti lety konstatuju, že mám kolem sebe nestandardní okruh lidí. Ale kvůli tomu se nemusíme nesnášet, zvlášť když na tomhle se snad shodneme...
(Těch voleb jsem už zažila pár. Mnohé byly výjimečné. Ať už to byly ty první, ještě na gymplu, které nám později narození spolužáci tolik záviděli. Nebo ty první po definitivním vylétnutí z rodného hnízda, kdy mě po odvolení zastavili reportéři v domnění, že jsou to moje vůbec první! Komunální mají na malém městě specifické kouzlo vždycky, člověk volí lidi, které zná mnohdy docela blízko.)
