"Olí, Olíne, pojď domů!" Slyším pootevřenými dveřmi nervózní hlas z chodby a rychle zadoufám, že se ten oprsklouš zase neskrývá u nás. Nedávno se totiž stalo, že jsem v domnění osamění zavřela a Olík vystartoval z pod stolu...
Moje přání bohužel není vyslyšeno, bílý čumáček bázlivě vykoukne z pod postele. Mladá panička na chodbě je zjevně vzteklá, a tenhle mladej zrovna nevypadá, že by se mu chtělo nechat se zavřít doma. "Hele, vylez, asi máš jít domů," snažím se ho přesvědčit o nevhodnosti jeho počínání pro nás všechny. Vytáhnu stoličku, za kterou se schovává. Kočičák vystartuje ke dveřím, kde se zarazí. "No, bež!" Odešlu ho nemilosrdně na chodbu. "Tady seš, ty vole! Pojď domů, ty vole!" (asi pohled na hodinky, jestli chtěla jet na Kačák, potěš) "Kurva, do píči, ti pěkně děkuju, ty vole!" Dveře prásknou, klíč zarachotí, podpatky na schodech zaklapou. Bacha, ať nespadneš, pomyslím si. Jen co se zaklapnou prosklené dveře dole, zavřu i náš byt. Pokud jsem se snad cítila provinile kvůli neúmyslnému zadržení cizí kočky, zarazím se. Je normální, aby se holka takhle vyjadřovala?
Tahle slečna mě myslím nemá příliš v lásce. Nedivím se jí. Přistihla jsem ji za kontejnerem s inhalační trubičkou nejspíš dřív, než si je mohla sama legálně koupit. V létě jsme se párkrát sčuchly u vchodu, ona s polystyrenovou krabicí s večeří cestou od autobusu, já rudá a zpocená poté, co jsem si dala pořádně do těla. Koukala po mně dost divně. Vsadím se, že ji pěkně žere, že mám ve svém pokročilém věku padesát kilo! A teď se její kocour schovává u mě v bytě, to je skoro ironie.
Ale zpátky k tomu výrazivu...
Svůj první sprostý výraz jsem se naučila asi ve čtyřech letech. Zdrojem si nejsem jistá, ale snad šlo o sourozenecký naschvál v generaci přede mnou. Každopádně se mi to moc líbilo. Ne tak radě starších. Domlouvání se minulo účinkem, a jak se vztek zejména jednoho z rodičů stupňoval, tak narůstala moje potřeba ten výraz neustále opakovat prostě jen tak. Posléze byl nasazen těžší kalibr v podobě zákazu zmrzliny, kterou nám na vycházkách kupovali. Abych si svůj trest opravdu užila, musela jsem se pokaždé koukat, jak ostatní lížou. Brečela jsem vzteky, ale nic jsem nezmohla. Zachránila mě až milovaná babička, která mi zcela nevýchovně před zraky rodičů koupila malou. Možná nevěděla, že jako velká už mívám velkou, nebo nechtěla provokovat až tolik, nevím, ale malá lepší než žádná! Sama potom musela k závažnému pohovoru, ale vzala to v klidu.
Mě posléze naučili Prčice a prkennou vohradu a byl klid. Teda, ne že bych nikdy neujela. ;-)
