Zdá se, že jsem od kradení koček postoupila k tomu, že se můj mňoukavý spolubydlící rozhodl po vzoru kocoura Olího emigrovat někam do neznáma.
Po dlouhé noci strávené střídavě za a pod postelí, protože vetřelec dvounohý, se miláček rozhodl úkryt konečně opustit. A za ignorace snídaně i dobrůtek se nechat vypustit do terénu panelákové chodby. Že neletí domů při prvním náznaku pohybu dole či nahoře, mě už nepřekvapuje. S jedním ze sousedů se v zimě, za mého dlouhého pobytu doma, skoro skamarádil... Výtah a manévry ve sklepě nutí ke zvýšené pohotovosti i mě. Co kdyby si potřebovali nechat někde otevřeno, nebo, hůř, prostě zavření dveří nezkontrolovali.
Miláček nikde, asi šel nahoru. Zadoufám, že nepůjde přehnaně daleko a nikde není otevřené okno. "Ježišmarjá, tady je kočka!" Aha, tak je přece jen dole. Mám se děsit, že to slíznu, nebo prostého faktu, že je kočičák ochotný zůstat mimo bezpečná území vzdor velké akci? "Domu!" Zavolám do chodby. Nic. "Pusí, domu! Dobrý den!" Pozdravím starší paní na rohu schodiště, kouká na mě jako puk. Co je, už jsem se umyla a oblékla do domácího, tak hrozně snad nemůžu vypadat! "Tam sedí na topení. Běž domu!" Ani cizačku neposlechne. Po schodech se šine pán s regulérní babičkou o dvou holích, kterou posléze postaví do venkovních dveří. Asi má hlídat nebo co, ale vždyť se sotva drží na nohou... Miláček vystřelí nahoru, konečně!
S úlevou zavírám. Uražený kočičí křik si nezadá s tím, který jsem si loni užívala po návratu z lázní. Ruch utichl, dole je zavřeno. Je čas na další kolo špacíru. Aha, tak žádný špacír, sedí dobu na schodech v horním mezipatře a ani se nehne. Po návratu padá už neuraženě na pelech.
/ilustrační foto já
