Aspoň se to říká, když osud zařídí setkání s pravděpodobností zlomku procenta. Prostě když někoho nečekaného potkáme na nečekaném místě.
Byla jsem dnes doma a žádné flákání se nekonalo. Úklid, praní a žehlení jsem chtěla stihnout co nejdřív, Kamýcký lesopark pod sněhem přímo volal po návštěvě s foťákem. Ještě zbývalo spáchat velký nákup, když mám to volno. Nechtělo se mi do mrazu, Julišák se dožadoval pozornosti. Navíc v noci opět sněžilo a budu muset ometat auto... Nedalo se však nic dělat, v případě vítězství lenory by mě čekala dieta sestávající ze suchých vloček. Přece nebudu krást miláčkovi konzervičky.
Naštěstí vysvitlo sluníčko a o většinu sněhu na autě se postaralo dřív, než jsem se vyhrabala z domu. Člověk je prý tvor od přírody líný, takže padlo rozhodnutí, že plotna dnes zůstane studená a já dám vydělat nějaké restauraci. Na obloze plulo jen pár mráčků, tudíž byl předpoklad odpoledne pořídit méně ponuré záběry, než mám z víkendu. Ale to až příště.
Nákup byl uložen do auta a já jsem vyrazila do horního patra nákupního centra. Výběr restaurací tu není velký. Running Sushi, to asi ne. Česká kuchyně, no, mám hlad na něco víc, než přílohový salát. Kouzlo Asie, na exotiku zrovna moc chuť nemám. Il Pomodoro, to bude ono, i když jsem tu byla vcelku nedávno. Proti mojí minulé návštěvě bylo dost plno, jo aha, on vlastně není víkend. A zjevně nejsem jediná, kdo dnes nepracuje... Stůl se však našel bez problému a já se připojila na wifinu. Aspoň se zabavím, než mi jídlo donesou!
Twitter byl plný rozlučkových vzkazů a odkazů pro Lleytona Hewitta. Jinak se za poslední hodinu mnoho neudálo. Zalitovala jsem, že jsem z kabelky vyndala časopis. Když jedu tím autem. Na okolních stolech neustále přistávalo víno a panáky. Zvláštní, jak "nesmíš" člověka zblbne. Rajčatovou polévku tu mají lepší, než měli v Colosseu na Silvestra. Za mého pomlaskávání se zvedla společnost od vedlejšího stolu a vzápětí se u něj usadila mladá dvojice. Zvedla jsem hlavu a ztuhla jsem. Můj spolužák z gymplu!
Nadějný vědec a světoběžník. Jižní Francie, kde sbalil mladičkou Latinoameričanku. Rio. Dánsko. Kanada. Minulý týden jsme na babinci vzpomínaly, jak nad ním jazykáři od prváku lámali hůl. A vidíte to, dnes nedokážeme říct, kde má "doma". Snad to ví aspoň on...
Tohle jsem si všechno uvědomila v několika vteřinách. Naše pohledy se střetly. Byl to mžik, ale nebylo pochyb. Byl to on, muž s domovem všude a nikde. Jsem si jistá, že mě také poznal. Vzala jsem opět do ruky mobil a připadala si divně. Osamělá osoba, která mobilem v ruce chce vytvořit iluzi pro své okolí. Přitom všichni vědí, že nejspíš kontroluje sítě. Kluk by hrál hry. Odepsala jsem na pár zpráv, které čekaly na odpověď. Ani jeden z nás se nezvedl. On měl společnost. Já jsem neměla chuť dělat křena. A pravděpodobnost, že znám i tu slečnu, byla malá. Naše životy se protnuly na čtyři roky, ale už je to hezkých pár pátků.
Naservírovali mi jídlo. Bývalý spolužák proběhl kolem mě ven. Telefon nebo zcela jiná naléhavost? Bůh ví... Cestou mi ale popřál dobrou chuť. Uvědomila jsem si, že kuchaři ujela ruka se slánkou a vidlička má ohnutý jeden zub. Dokončila jsem oběd jakoby v jiné dimenzi. Požádala jsem o účet, kafe si dám až doma. Při sbírání svých propriet jsem se ještě pokusila zachytit jeho pohled. Rozloučit se. Kdoví, kdy se zase uvidíme. Nikde není psáno, že z dnes nejspíš ještě neznámé dálavy dorazí na příští třídní sraz. Byl ale příliš zabraný do hovoru se svou společnicí. Soudě podle toho, jak se oba přes stůl nakláněli, nešlo o pracovní oběd.
Stejně je to zvláštní, říkala jsem si. V rodné zemi, natož v rodném městě, se příliš nezdržuje. A já na něj narazím v nákupním centru, navíc v době, kdy bych tam sama neměla být. Náhody prý neexistují, ale tady se toho sešlo příliš. Já v pracovní době v terénu. On v Čechách. My dva ve stejnou dobu ve stejném nákupáku ve stejné restauraci...
F., jestli to čteš, zdravím!
