Děti spí, já si čtu v obýváku, když se najednou rozezní melodie z telefonu. Leknu se, asi se něco stalo, kdo může volat tak pozdě? Číslo na displeji sice můj telefon nezná, já bohužel ano. Můj sourozenec, závislý na automatech a x-krát soudně trestaný, zase něco potřebuje.
Ovládnu touhu hovor odmítnout, zhluboka se nadechnu a stisknu příjem. "Ahoj Majeno, hádej co se stalo, pustili mě!" Jako sestra mám snad i trochu radost, jako člověk však ne. Těší i děsí mě vědomí, že na svobodě dlouho nepobude. Jen do doby, než ho zase doženou dluhy. "Jsem ve městě a nemám kde přespat," oznámí mi a dobře vím, že bohorovně očekává nabídku přístřeší a občerstvení. "Roberte, promiň, nejde to, kvůli dětem," snažím se zůstat neoblomná. "Ty máš děti?" podiví se nehraně. "Nechal jsem si tě od dozorce najít, vím kde bydlíš i pracuješ, ale o dětech nic neříkal. Kdes k nim přišla? Jsi pořád svobodná, takže zase tak svatá, aby sis nemohla pustit do bytu kriminálníka, asi nebudeš," uzavře to a mě polije horko. Další stalking nezvládnu, i po letech trauma z expřítele stále přetrvává. Odolám pokušení vypojit zvonky, jen zamknu dveře na dva západy a modlím se za bdělost vrátného.
Asi mě někdo vyslyšel, Robert se však zjeví druhý den v práci. "Máš v čekárně frajera, namakanýho a potetovanýho, to je nějakej novej objev?" rýpne si Míša a mě vyletí tlak do astronomických hodnot. "Copak, další ex?" všimne si mého nenadšení vedoucí. "Hůř," odpovím stručně a nechám všechny přítomné napospas jejich fantazii. Tatínkův mazánek nekecal, našel si mě! V čekárně se vyjímá jako pěst na oko, zabral dobře dvě místa, lidi si od něj odsedají. "Čekal jsem od tebe víc, ty malá geniální myško," směje se. "Nech toho laskavě," doporučím mu vzít zpátečku. Ignoruje mě. Vždycky ignoroval dobré rady. Možná máme společného víc, než jen rodiče, napadne mě zcela mimo kontext.
"Myslel jsem, že něco vybádáš, a ty se takhle zahazuješ," pokračuje bez zábran v mém veřejném zostouzení. "Nojo, vždycky jsi byla závislá na úspěchu, tak seš tu v jistotě, prachy máš, výsledky vidíš hned, tak co ti chybí? Mě nepustili ani tátovi na pohřeb," připomene mi období mísící se marnosti a úlevy, když otec podlehl následkům cigaret a laciného rumu. Kája si chce zavolat dalšího, ale pohled na naši dvojici ji zarazí. Vrátí se o vteřinu později a do ruky mi nenápadně vecpe pípák. Rozumíme si beze slov. Jen s největším úsilím bratříčka vypoklonkuji vlastními silami a připadám si provinile. Rodina by si přece měla pomáhat, tak mě to doma učili. Škoda, že to vždycky platilo jen jednosměrně. A roztomilý malý bráška se pěkně vybarvil.
S úlevou padnu v konferenčním koutku do křesla. Kája by měla být v bojové linii, přesto přiběhne a podá mi kalíšek čehosi. Nepátrám po zdroji a piju. "Lepší?" zeptá se Kajka opatrně. "Ne," odpovím stručně. "Tohle nezvládnu." "Hm a kdo to vůbec byl?" položí nevyhnutelnou otázku. "Robert." Kamarádka vyvalí oči. "Jako tvůj brácha? Neměl sedět?" "Pustili ho. Nemá kam jít, tak si vybral mě," snažím se vysvětlit zapeklitou situaci. "Já vím, že se bojíš někomu ublížit, i kdyby si to zasloužil sebevíc," povzdechne Kajka rezignovaně. "Musíš taky myslet občas na sebe." "A co mám podle tebe dělat? Zavolat poldy, až se zase zjeví? Má známý všude, najde si mě," neskrývám paniku.
"Může jít na ubytovnu," smýšlí Kajka rozumně. "Se svou minulostí nemůže čekat, že si ho někdo z rodiny pustí do bytu. A stejně ho brzy zase seberou," dodá věcně a logicky. Musím se smát. Kamarádka to vystihla naprosto přesně. "A kde vůbec býval dřív, když ho pustili?" "U fotra," odpovím a Kajka trefně poznamená, že vrána k vráně sedá.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
