Nervózní jako pes sedím přímo u vchodu do kavárny. Čekám na svou mamku. Je divné ji tak nazývat. Čekám na svou matku, kterou jsem neviděla od dětství. Růže na stolku přitahuje pozornost. Lepší poznávací znamení jsme však nevymyslely. "Maruško?" osloví mě elegantní dáma skoro nesměle.
Zírám s otevřenou pusou. To musí být nějaký omyl. Tahle paní že je moje matka? Ta neupravená cuchta v příšerné zástěře? Kde se stala taková změna? "Zavři tu pusu, je ti vidět až do žaludku," upozorní mě a to jediné je mi povědomé. "Jo, je to o sto osmdesát stupňů, já vím," směje se. "Michal si mě zkultivoval, jen to dítě s ním jsem nakonec neměla, on to nechtěl, že bych si zkazila figuru. Tak mám jen vás dva." Protočím oči, ale komentáře zvládnu spolknout všechny.
"No a Michal předloni zemřel, ty nemoce, to je děs, jak v tom můžeš denně bejt, já jsem z toho ještě teď div živá, nečekala bych, že to dotáhneš dál než za kasu," oznámí mi, jaké naděje do mě vkládala. Přejdu to. "A co vůbec Bertíček, byla jsi za ním, když ho teda nesmíš léčit?" Otázka byla spíš řečnická, matka pokračuje ve slovním vodopádu a přitom si neskrývaně prohlíží můj exteriér. Rentgen mi moc příjemný není, statečně však držím.
"Teto!" ozve se za mnou. "Čí je to dítě?" zeptá se matka podezíravě, naštěstí však potichu. "Káji, mojí šéfky a kamarádky," odpovím. "Pojď nahoru, maminka nás už všechny vyzvedla." "Koho všechny?" zeptá se moje rodička podezíravě. Neodpovím, tohle jí zjevně ani Robert neřekl. Nechci jí ten šok uštědřit naplno, leč Jaroušek to naštípne sám. "No mě, Evičku, Kačku i Pepína," oznámí naprosto upřímně. "Má ČTYŘI děti?" diví se matka. "A na co potřebuje tebe, to nemá manžela?" Očima ji zarazím a Jaroušek tak může dokonat dílo zkázy. "Maminka dvě a teta dvě, hezky napůl, to je hezký, že?"
Vidím, že by mi matka nejradši jednu ubalila. "Tohle jsi mi neřekla, ale bylo mi jasný, že něco nehraje, že zrovna ty bys byla svatá." Jen to, že se nacházíme na veřejném místě, jí zabrání udělat něco nepatřičného. Mám otcovo příjmení a nemám prsten, jedna plus jedna jsou tentokrát dvě. Na psí knížku nebo samoživitelka, žádný rozdíl. Kdy se tak změnila?
Zaplatím a pozvu ji na naše oddělení. Kajka se zbytkem omladiny už čeká. "Tak který to jsou?" zeptá se bez okolků. "Kačenka," představím dceru její babičce. Stydí se jako vždy. Tu paní nezná. "Josífek," postrčím synka před sebe. Miláček se mi hned pověsí na kalhoty. "Každej má jinýho tatínka, že?" pozná zkušená žena neomylně. Nemá cenu zapírat. "Oni nemaj tatínka, jen strejdu Josefa, co má dlouhý vlasy a barevný svetry," informuje ji Evička. "Jeho otec?" zeptá se matka. Přikývnu. Na Kačenčina taťku se naštěstí neptá. "Sbohem," řekne stručně a opustí oddělení.
Sednu si ke svému stolu. Vím, že přes Kajku se nikdo nedostane. Děti buď pochopily, že potřebuju být sama, nebo je víc zajímají hračky. Primář Slepička se však někudy protáhne. "Potkal jsem tu fúrii na schodech. Tchyně?" zeptá se jemně. "Hůř," odvětím stručně a raději se otočím. "Víte, myslel jsem si... Ale kdybyste něco potřebovala..." podívá se významně. Jen s vypětím sil zachovám neutralitu.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
