Všechny holčičky je měly. Krásné, tenoučké, někdy i vzorované. Jen já trpěla v hnědých vroubkovaných punčocháčích, jaké se nosily v zimě dospod. Abych nekecala, moje sourozenkyně trpěly povinně se mnou. Prevence alergie i závisti.
"Mamí, já chci silonky!" Brečela některá z nás prakticky neustále. Ale naši byli neoblomní. Když už toho bylo příliš, vytáhla mamka pyžámko s Alenkou v říši divů. Zabavila mi ho v dobách pod hranicí zapomnění. Nebylo z bavlny, což mělo neblahý vliv na můj ekzém. Patřičná historka, možná s mírnou dramatizací, samozřejmě nechyběla. Ve školkových letech přibyl odkaz na holčičku od sousedů. Měla také ekzém, ale nosila oblečení z umělotiny. Její rodiče prý na lepší neměli. Byla věčně celá rozškrábaná, zatímco já jsem si užívala dlouhé období klidu. Naši se s péčí opravdu snažili a stres jako spouštěč mi byl ještě neznámý. A tak malé sousedce mamka čas od času nějaký kousek oblečení darovala. Aby táta nevěděl...
Ale víte, jaké to je, mít ke krásné sukýnce a botičkám ty hnusné hnědé punčocháče, co patří pod oteplovačky? Naštěstí devadesátky přinesly výběr barev a potom i HLADKÉ punčocháče. Ale... Pořád to nebyly vysněné silonky. Mamka ve skříni nějaké měla. Nosila je do divadla nebo pro jiné slavnostní příležitosti. Bály jsme se jich dotknout při tajných výpravách do její skříně. Byly tak jemné... Po použití je prala v ruce společně se svetry.
Pak najednou přišla doba, kdy jsme si tu nádheru směly pro výjimečné příležitosti půjčit. Původně to měla být moje výsada nejstaršího, ale ty dvě menší musely mít všechno hned se mnou. Tak jsem přišla na to, že silonky v botách děsně kloužou. A v zimě v nich není dvakrát teplo! Ráda jsem se vrátila k hladké bavlně, ale bohužel to nebylo na dlouho...
"To je pro děti, na to jsi už velká!" Oznámila mi jednoho dne mamka nekompromisně a moje krásné bílé sváteční punčocháče mi zabavila. Mám dojem, že je musela někomu dát. Ségrám bych je mohla sebrat zpátky. "A neřvi, já jsem musela nosit punčochy na podvazky, tohle máš pohodlný!" Zněla odpověď na moje stížnosti, že v minus dvaceti je mi v těch silonkách ale OPRAVDU zima. Následovaly detaily peripetií s podvazkovým pásem. Jednou na moji nejlepší kamarádku skočil jejich pes a já z následků pochopila, že silonky jsou nejspíš myšlené na jedno použití. "Holkýýýý, nemáte někdo lak?" Ozývalo se věčně ve třídě. Staré židle nebyly k parádě příliš přátelské. Při představě silonek ve škole jsem raději nosila kalhoty. Trhající se punčocháče vážně moc parády nenadělají.
"Mamí, mně ale FAKT bude zima," zkusila jsem to ještě jednou při výpravě do tanečních. "Kamaše pod šaty, ani náhodou, to vydržíš," usadila mě mamka nekompromisně. Lednový mráz se zakousl do kolena poraněného před časem na lyžích. Myslela jsem, že nedojdu ani na autobus. Následovalo nevyhnutelné utrpení na podpatcích ("Koupíme ti vysoké, tohle je nic!"). Visela jsem na tom klukovi a skoro brečela bolestí, zatímco mamka obdivovala, jak nám to jde. Naštěstí jsem se často vypravovala sama. A to si pište, že jsem si ty kamaše brala!
Na vysoké jsem si upletla teplé návleky. Pěkně od kotníků a bezpečně pod sukni určenou na zkoušky. Na kolejích mě nikdo nekontroloval, jestli se neoblékám nevhodně. Zajímalo by mě, kam ty návleky zmizely. Pokud je někdy najdu, dozvíte se proč. A pak jsem objevila zimní punčocháče. Z umělotiny, ale mnohem silnější, než klasické silonky. Stály daleko víc, než bylo kdy rodiči povoleno dát za punčocháče, ale... Nikdo to přece neviděl! Když už si chci (nebo musím) v zimě vzít sukni, s těmihle to jde. A víte, co hřeje úplně nejvíc? Komprese!
