Stojím na okraji propasti a snažím se namluvit sama sobě, že ta spousta adrenalinu v mém krevním oběhu vlastně neexistuje. Nesnáším své tělo, nechci aby takhle reagovalo na nesmyslné podněty. Ta škvíra má jen pár decimetrů, bezpečně dokážu přeskočit třikrát větší vzdálenost. Pokud pod ní ovšem není vzduchoprázdno. Právě těch pár decimetrů mě dělí od Kajky. Pár decimetrů, které jsou delší než cesta kolem světa. "Dělej, dokážeš to," povzbuzuje mě kamarádka. Stydím se za svůj strach. Přitom to celé podnikám jen kvůli ní.
Jsem ráda, že je tu Kajka se mnou, že i po událostech posledních několika týdnů si ještě věříme. Pomohla jsem jí překonat její strach, stejně iracionální a mnohem horší. Totiž, pomohla není asi to správné slovo. Moc jsem jí horké chvilky neusnadnila, jen jsem to celé neustále zlehčovala. Kajka to ale viděla jinak. A nevinné líčení nočních můr za denního světla ji dovedlo k mému děsu. Nejspíš netuší, že jen jednomu z mnoha. Chce mi pomoct ho překonat.
Už si nepamatuji, kdy se objevily první nevinné známky něčeho špatného. Postupně si vybavuji stále starší a starší události. Stopku mému vzpomínání vystaví až naše seznámení. Tehdy to přičítala nedařícímu se vztahu. Kde je ale problém teď? Nasčítaly se snad staré a menší starosti natolik, že už je toho prostě moc?
Poprvé se mi zmínila jen tak mimochodem na velké vizitě. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Proč taky. Měly jsme důležitější věci k řešení. Jenže stížnosti se opakovaly stále častěji. Hledala jsem nevinná a snadná vysvětlení. Jen jsem stupňující se problémy zlehčovala. Můj vlastní strach mě přesvědčil, že Kajka prostě přehání. Mě se špatné věci nestávají a to samé platí i o mých blízkých. Vážně?
"Ty fakt nechceš ani ochutnat?" podivila jsem se jednou, když s Járou přišli na návštěvu. Vzácná možnost otevřít láhev vína. Před dětmi sama popíjet nemůžu. "Třetí nečekáme," tvrdil vehementně Jára. Po dramatickém narození Evičky jsem si to upřímně řečeno ani nemyslela. A Karolína se rozpovídala o svém soužení. Jára nic dosvědčit nechtěl, odbyl ji s tím, že tohle už slyšel od jejího otce. To už jsme se nic netušíce posouvali na další stupínek. K mému uvěření, že se opravdu něco děje.
Napůl žertem jsem navrhla řešení. Kajka ho přijala neuvěřitelně snadno. Naopak se bála, aby její problém někdo další nezlehčoval. Dobře věděla, že kdo neviděl, neuvěří. Přesvědčila jsem ji, že ano, že tohle se stává. Prošla jsem tu cestu společně s ní. Vedla přesně tam, kam jsem říkala hned v počátku toho všeho. A teď tu stojím nad černou dírou a nedokážu se hnout.
Otočím se, popojdu na místo, kde se cítím bezpečněji. Jsem ráda, že tu nejsou děti. Na tohle jsou ještě malé, ještě musí věřit v dětské iluze o dospělém světě. Maminka přece všechno spraví. Kajka na mě křičí. Slyším ji jako ve snách, cítím, že se moje tělo vrací k normálu. Aspoň fyzicky. Hlava nestojí za nic. Jsem ze sebe zoufalá, chce se mi brečet. Vážně jsem takový srab? Marilyn, dělej!
Odhodlaně se vracím ke kraji. Tohle musím dokázat. Kája se směje, ale vidím, že jí také není dobře. I nervozita je nakažlivá, obě to dobře víme. Kajka je tak blízko, že mi může podat ruku. Nakloní se přes okraj a mě se vyplaví další tuna adrenalinu. Vždyť spadne! Opatrně natáhnu ruku k její. Moje ledové necitlivé prsty drtí Kájinu měkkou a teplou dlaň. Uvědomuji si, že kamarádce musím působit bolest. Nejspíš rozmačkám její ruku i s prsteny.
Musím. Musím. Musím! Pustím Kájinu ruku a udělám pár kroků zpátky. Nohy také necítím. V kamarádčině tváři vidím zmatek a nepochopení. Byla jsem tak blízko! Konečně ten zvoneček překonám, rozběhnu se a...
...doskočím pořádný kus za bezpečnostní čáru, na pevnou zem. Další nálož adrenalinu se mísí s endorfiny. Překonala jsem se. Nohy mě definitivně přestávají poslouchat. Kajka mi pomůže na lavičku. Tohle ti nedaruju, pomyslím si, zatímco se mi tělem rozlévá teplo. "Sorry," špitne Kája zděšeně.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
