Minchia in Sicilia fui! aneb pátý díl letošního lehce poprázdninového, vlastně dovolenkového putování po cizích luzích a hájích.
11. den 17.9.2013 – moře, Cefalu
Odpočinkový den začíná zjištěním, že mi to koupání někdo zjevně nepřeje, příroda se spletla o hezkých pár dní. Provedu nezbytná opatření a rozhodnu se na nepřízeň osudu vykašlat. Následně zjistím, že zde načepovaná voda má nazrzlou barvu, železo se hodí, že! Koupání za moc nestojí, moře je slušně rozbouřené a plné chaluh, plavat se nedá, takže ho využíváme jen ke zchlazení. Teplo se udělá pořádné, na oběd ani nemám moc chuť a po něm se ještě zaběhnu smočit do vln. Po rychlé sprše rozdělím svou výbavu na Lipary ano, Lipary ne, a v průběhu krámování zjistím, že jsem se navzdory mazání zvládla připálit. V půl páté je už čas na přesun do městečka Cefalu. Rychle běžíme do katedrály, která zavírá už v šest (krásný protiklad k údajnému nočnímu životu zde). Po na místní poměry časné večeři se vydám směr pevnost, jenže se ztratím a už mě nahoru nevpustí, takže aspoň cestou dolů sleduji jakési místní kotě. Město zvládneme projít všemi směry několikrát, než se přiblíží čas k odjezdu. Dokonce si stihnu upatlat vlasy zmrzlinou a pak po značnou dobu pozoruji před katedrálou žonglérské představení zpestřené dohady účinkujících s místním poldou. Na smluveném místě nečeká ani náš bus, ani nikdo další, mírně zaváháme, bílý povoz ale dorazí a nakonec se zpožděním i zbytek účastníků. Zítřejší odjezd je vyhlášen už na sedmou, takže rovnou zalehneme.
12. den 18.9.2013 – přesun na Liparské ostrovy
Pátá hodina je pro vstávání vražedná, stejně jako horko ve stanu. Posbírám své propriety a vydám se do umýváren, kde jako první píchnu mobil do zásuvky a už se těším na umytí hlavy v teplé vodě. Jenže si to moc neužiju, teče studená a to skoro celou dobu, až při vymývání kondicionéru zteplá. Než se nasnídám a upravím, je už světlo a dobalení tak proběhne bez komplikací. Dokonce se podaří naložit bus a vyrazit včas, což nás ve finále zachrání. Kvůli přetrvávající mizérii shora zrušili náš objednaný trajekt a musíme běžet na jiný, co má odjet za čtyři minuty. Jen co se se zpožděním nalodíme, vezmeme útokem místní bar, zatímco pár méně odolných se stěhuje na WC. Po vyplutí zjišťuji, že nejlepší je sedět, jelikož pohyb po palubě vyvolává pocit podobný závrati, naštěstí nic horšího. Kolem jedenácté houpačka zastaví a útroby lodi se zaplní smradem téměř záchodovým. Aroma je i venku, hned za přístavem je před časem avizované sirné jezírko, to to budeme jako čuchat tři dny? Hlouběji na ostrově se již zápach nevyskytuje, nebo jsme si možná zvykli. Ostrůvek přejdeme snad celý tam a zpátky (s bagáží fakt lahůdka), než se ukáže, že jsme původně byli docela blízko místu určení. Z kempu nám naštěstí přijedou pro věci, takže už nic nebrání se na tábořiště dobrodit mořem s chaluhami a medúzami. Jen co naše plátěné příbytky stojí, vyrojí se všude spousty mravenců a jiné havěti. Po obědě pečlivě nachystaném na cestu vyrazíme směr Gran Cratere. Lepit si tejpy na namazanou kůži byl nápad hodný blondýny, odlepí se mi ještě ve městě a odsoudí mě k dalším hodinám pocitů hraničících s bolestí. Výstup je naštěstí na pohodu, jen nahoře nás uvítá slušný vítr a závany sirných výparů. Cestou dolů se spustí mírný deštík a při sbíhání si nabereme plné boty písku, takže zrušené vstupné je nakonec to nejlepší na celé akci. Po nákupu nezbyde nic jiného, než zamířit do kempu a věnovat se odpočinku pod celtami, cákání se stále vrací. Již za tmy se sejdeme v kruhu pro informace k zítřku. Láhví koluje slušný počet, přesto si myslím, že to balíme brzy.
13. den 19.9.2013 – Stromboli
Včerejšek se zvrhnul asi dost slušně, probudím se sice na správném místě, nicméně jsem částečně oblečená na ven a s údivem zjistím, že je už skoro světlo. Pokusím se pokračovat ve spánku, ještě zbývá hodina do budíku, ale nedaří se, asi jsme to vážně přehnali. Před půl desátou už vysedáváme u přístavu v horku a smradu a čekáme na naši loď. Vlny jsou stále pořádné, takže cestou prožiju své první setkání s kinetózou. Nic moc zážitek, ani se nekoupu, jelikož se skáče přímo z drncadla a není ani kde se převléct. Raději si vyprosím Kinedryl, který moje lékárnička neobsahuje. Málem ho nedostanu, jsem podezřelá z hrozícího předávkování! Před dvanáctou vystoupíme na ostrově Panarea, pevná půda pod nohama je fantastický zážitek, jen jsem po tom Kinedrylu nějaká přispaná. Po návštěvě kostela zvládnu i oběd, celkově je mi podezřele dobře, začínám ze svojí nevolnosti podezírat spíš včerejší konzumaci než vlny. Přesun na ostrov Stromboli zvládneme s přehledem, stejně jako obligátní kávičku a už je čas nafasovat helmy. Namakaný průvodce působí některým deprese, mě osobně přijde jeho tempo spíš pomalé. Postupem času získáme jakožto velká skupina další dva průvodce, na místě určení je však mlha a vítr, vypadá to dost beznadějně. Nakonec se mrak přesune o kousek dál, tudíž si pár erupcí přece jen užijeme. Po přesunu přes vrchol nastává čas neoblíbeného sestupu a tentokrát se jde až moc rychle, docela to bolí, klacky jsou v tom tempu málo platné. Navíc zjistím, že moje čelovka je téměř na dvě věci a s novou baterkou nesvítí už vůbec. Dolů doběhneme po deváté, ještě doplnit zásoby vody a už je čas na další mejdan, tentokrát s heslem Kinedryl. Loď hází, uchozené nohy brní, ale nakonec s údivem konstatuji, že dnešnímu dni zbývá pět minut do konce a je čas vylézt na pevnou zem. Přesun do kempu zabere podezřele hodně času, navíc sprcha je víc než nutná, takže opětovně nevím, jak jsem se do toho spacáku vlastně dostala.
/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.
