"Kájo?" přivolám ode dveří kamarádku, která je zrovna na cestě do přední linie. Vidím, že se jí zpátky moc nechce, ale nedovolí si mi odporovat. Otázku vyslovit nemusí. "Víš co by mě fakt zajímalo?" ptám se já jí. Varovně zvedne prst před ústa. Uberu decibely a pokračuji: "Kde ti soudruzi udělali chybu." "Myslíš ty z NDR?" Jen drobné ohníčky v očích prozrazují, že mě pochopila. Přikývnu. "Nejspíš ve výrobním procesu," odpoví a definitivně se vydá bojovat s davy. Otočím se a všimnu si, že za mnou není Pavlína, ale vedoucí. Do háje, tohle bylo o fous! Poslední dobou se fakt daří.
Stačí vzpomínka na dnešní ráno.
"Teda to je ale fňukna," uleví si Kajka, jen co za sebou Dorka zavře dveře šatny a odkráčí bojovat se smrtí. "Co sem leze, když je na tom takhle, ještě nás všechny nakazí." "Asi si myslela, že to dá," pokusím se o chabou obhajobu. "Včera s ní nebylo k vydržení, ale to jsem brala jako demonstračku."
"Nápodobně," odfrkne Karolína. "Nedělá nic jinýho, než že si furt jenom stěžuje. Měla by zažít to co my před mateřskou." "To by umřela, mladý nic nevydrží," uchichtnu se. Kája se nepřidá. Co s tou holkou jenom je? "Kašlala celý odpoledne v kanclu a ani jsem si nemohla vyvětrat, aby náhodou nepřistydla, teď tu všichni lehnem," pokračuje Kajka ve hře na Sibylu. "Jako by nám nikdy nebylo blbě!" "Blbě a blbý zůstat doma," doplním ji otráveně. "Akorát se nám to spočte i s úrokama." Dveře se opět rozletí a dovnitř vpadne Míla. Probereme to cestou, signalizuji Káje při balení posledních drobností.
Jen co se dostaneme z dosahu Velkého Bratra, Kája pokračuje. "No jak jsem ji tam viděla, bylo mi divný, že přišla touhle dobou." "Mě taky," vzácně souhlasím. "A ještě divnější mi přišlo, že se oblíká do civilu." "Jo vlastně, tys přišla dřív," objeví kamarádka Ameriku. Oblíbenou průpovídku o Kolumbovi radši spolknu. Jednak nepřišla pozdě a pak bych ji nerada naštvala. "Přišla, nechala si napsat neschopenku a šla zas domů." "To sem nemusela lézt," vede si Kajka svou. "Ta sem nemusela lézt nikdy," ušklíbnu se. Kája mě nakazila.
To už vystupujeme u nemocnice. Soustředit se na vizitu mě tentokrát stojí mimořádné úsilí. Asi nejsem sama, jen co zapadneme do seminární místnosti řešit zadané úkoly, Kája prohlásí: "Včera zas tak blbě nevypadala." "To ani předtim, když jsi ji poslala domů," upozorním Káju jemně. "A co se vrátila, byla na ránu." "Nedělá nic jinýho, než brečí nad svým osudem," přizvukuje Kája. "A má se jako v bavlnce." Nenadšeně přikývnu. Určité věci jsem před lety vzala jako fakt, jenže to tak být nemělo. Kajka o sobě tvrdí totéž.
"Hele, a proč já vlastně předstírám, že je mi dobře?" vznesu otázku téměř řečnickou. "Seš blbá," oznámí mi Kajka pohotově. "Dík," vyprsknu s hraným pohoršením. Kamarádka má bohužel pravdu. "Já na to fakt nemám," oznámí mi za poslední měsíce už asi po sto padesáté. "Já taky ne, ale co naděláme," pokusím se to uzavřít. Marně. "Včera byla na pěst," omílá to Kája stále dokola. Potlačím zívnutí i nevhodně provokativní komentáře. "Přišla a prohlásila, že si jde lehnout do jídelny," přidám se a dobře si uvědomuji svoje počínání. Kajka naštěstí netuší, že jsem Dorku v prvním momentě dokonce litovala. "Celej den jen demonstrativně kašle a pak se ještě hodí marod!"
Na bojišti nás přivítají víc než nadšeně. Dvě ruce a jedna hlava holt chybí. Tohle bude mít následky, shodneme se zas jednou po dlouhé době nad rozpisem úkolů pro zbytek dne.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
