Podesáté vyměním cédéčko a podvacáté kouknu napřed na hodiny a pak na dotazové okno. Nic a rafičky nejspíš zamrzly. Jestli to bude takhle pokračovat, budeme mít brzy po legraci. Vytáhnu z police první knihu a otevřu ji. Dlouho nevydržím, nové stránky se do ní nepřičarovaly. Zaklapnu učebnici a načtu internetovou verzi odborného časopisu. Proč jich vychází tak málo? Proč je většina jejich obsahu opakováním a zbytek k nepoužití?
"Myslím, že nám všem už z toho všeho hrabe..." zaslechnu z chodby oblíbenou písničku pro situace praštěné i zoufalé. Vyprsknu. Nejsem sama, kdo má dost. "A mě láká velice ústav Praha-Bohnice," odpovím v podobném duchu coververzí jiné hitovky. I Kája se směje. "Co je?" položím záludnou otázku. "Středa," odpoví podle očekávání, nicméně bez nadšení. Polovina pracovního týdne by mohla být důvodem k oslavě, napadne mě zcela scestně. Nadřízená mě však poctila návštěvou z jiného důvodu.
"Co děláš?" vybalí na mě bez okolků. "Chtěla jsem se učit," odpovím opatrně. Vím, že jako kamarádka by mi tento program neschvalovala. Můj zájem o novinky jí vždycky působil deprese, které řešila polopubertálním popichováním. "Nic novýho," odpoví podle očekávání, ale vzápětí dodá: "A co tě vedlo ke změně programu?" "Nic pěknýho nevyšlo a tohle bych ti přeříkala ve tři ráno pozadu," ukážu na poličku. Kája obrátí oči v sloup. "Neuč se, to není život," dodá další svoje oblíbené moudro. Posté zkontroluji počítač a vytáhnu kamarádku na kávu. Úspěch byl umučen, zbývají další závislosti! Kája optimisticky přepne svou linku do kuchyně a jde se na věc.
"Takhle nebudu mít na nový kalhoty," posteskne si při zalévání hrnků. "Jedině když budou odměny, fakt mě štve," postřehnu narážku na její horší polovičku. "Žena objevila peníze a svět se začal točit na druhou stranu. Vážně potřebuješ nový?" divím se. Karolína nebývala holka typu chci a musím mít. Otočí se a předvede mi výmluvnou pohodu aktuálního outfitu. Zeštíhlená figura se mi líbí, takhle vypadat! pomyslím si s kapičkou závisti. Moje pozadí se díky sportu kolem omladiny také poněkud zmenšilo, ale na Twiggy v dohledné době kandidovat nejspíš nebudu. Spíš budu vesele kynout při tom přísunu pracovních aktivit.
"To je nespravedlivý!" fňuknu naoko. Každá chceme, co nemáme. "Ty snad máš na hadry?" hraje nechápavou. Zkusím zahrát pohoršení, ale nezvládnu to. "Já vím, já vím, co ty bys dala za to mít padesát kilo," šaškuje. "A co by děti v Africe daly za výtvory naší jídelny," posunu neplodnou debatu o kus dále. Vysmáté si vezmeme hrnky a vydáme se zpátky na výsostné území.
Z jednoho z lékařských pokojů zní známý hit. Střízlivá obvykle nezpívám, ale endorfiny mě bohužel zbavily části zábran. Navrch přidám pár tanečních kroků. "Že se zahazujete ve špitále, taková umělecká hvězda," zaslechnu za sebou a nejradši bych se propadla aspoň o tři patra níž. Otočím se a polije mě parádní horko. Primář Slepička! Dílo zkázy dokonáno, po mě už nikdo nic chtít nebude! Šéfová se nepokrytě baví...
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
