S tou bábou v jednom hrobě nebudu!

"Ten hrob v Miroticích už nebudu platit!" Prohlásila jednoho dne babička. Ač jí to máma i teta vehementně vymlouvaly, nepovolila. A tak máma místo posledního odpočinku části našich předků nakonec převedla na sebe.

Do Čížové na hřbitov se chodilo za mého dětství docela často. Stačilo naložit na karku vše potřebné a ušlapat tři kilometry po místní silničce. Vyplít hrob, opečovat kytičky, nasvítit svíčky a lampičku na olej, se kterou mámy vždycky tvrdě bojovaly, aby nečoudila. A ušlapat ty tři kiláky zpátky. Mirotice byly náročnější. Potřebné propriety se musely naskládat do tašek a hlavně na ten autobus jít včas. Co kdyby jel dřív... Čekat na něj s nudící se smečkou díťat u hlavní silnice musel být adrenalin. Po příslušných úkonech většinou zbyl čas i na nějaký ten nákup nebo zmrzlinu, než pojede autobus zpátky. Taky nesměl ujet, přece jen osm kilometrů je osm kilometrů a kráva nepočká. Řidičů, natož aut, moc k dispozici nebývalo. Protivínský hřbitov byl zcela v režii babičky. Každý pátek odpoledne městem projel speciálně vypravený autobus a odvezl zájemce (spíš zájemkyně) na kopec za městem. Děda pokaždé se zájmem sledoval, jak tam "báby" čekají na rohu.

To rozhodnutí nemohlo pro babičku být lehké. Znamenalo vymazat místo věčného spánku svých rodičů, mladšího bratra a bůhvíkoho všeho milovaného ještě. Jen těžko se dalo najít logické zdůvodnění. Jo, babičce bylo přes osmdesát, špatně chodila a hroby z obou stran byly odkázány na péči jejích potomků. Zejména ten mirotický dost trpěl a nad maceškami dávno převažoval plevel. "Nemůžeme se ho vzdát, je tam muj děda, jedinej, kterýho sem znala. Už tak mu tam pohřbili ženskou, kterou neměl rád, nemůžeme mu tam nechat dát někoho cizího." To byl asi hlavní důvod, proč se máma rozhodla minimálně navštěvovaný hrob ponechat ve vlastnictví naší famílie. Už nevím přesně, jaký byl příbuzenský vztah mezi mně již neznámým starým pánem a tou ženou, ale složitým způsobem přes několik lidí ji znal i táta. Svět jednoho okresu je holt malej.

Hrob oficiálně změnil majitele a za nemalé (pro mě tehdy neskutečné) peníze byl opraven. A upraven tak, aby moc péče nevyžadoval. Kdepak okopávání a pletí záhonků, jak se to dělalo dřív. Pěkně deska, kamínky, ať není jenom ta deska, mísa s netřesky, ty se nemusí zalévat. A my jednou nebudeme muset řešit, "kam s nimi". Pro nedávno dvacetiletého člověka je děsná už jen představa, že někdo uvažuje tak daleko do budoucnosti. Bohužel netrvalo dlouho a doma došlo na nepochopitelné dohady, kam bude uložena právě milovaná babička. K tátovi teprve v této době dolehlo, že nedávno opravený hrob není pro ni, že ji dáme k předčasně zemřelému dědovi. Máma znova zopakovala, že svému dědovi nemohla poslat nějaké cizí spolubydlící. Ne, když už tam má tamtu paní. Hrob bude pro ni a tátu. "S tou bábou v jednom hrobě taky nechci bejt!" Pronesl táta nikoliv poprvé památnou větu. Tůmovi mají specifický smysl pro humor.

...

"Sem už nikdo jinej než my nepříde. Někdo nám tu vydloubal ty netřesky a ty kamínky sou už hnusný, fólie děravá a nateklo tam, chtělo by to vopravit. A taky musim říct některýmu Fandovi, aby uříz ten břečťan." Keř obepínající zeď za hrobem se rozrostl řádně, to je pravda. "To eště žila babička, když si to dala předělat." Čisté kamínky jsme dotáhnout nezvládly, tak posloužila mulčovací kůra. Kterou vítr rozfoukal po okolí a prorůstání nežádoucí zeleně zdola nezabrání.

I čížovský hrob dostal desku a po stranách zůstalo jen pár kytiček. Přece jen nemáme kraj předchozích generací za rohem. A na protivínském nakonec přibylo jméno naší rodiny. Vlastně je to původní hrob po babiččině straně... Už dávno vím, že není v dětské velikosti, ale "ten na urny".

/pro L.P.

/úvodní fotka: Pixabay