Aneb Kdo se bojí, nesmí do lesa II. "Cliffánku, zítra budeš muset jít s paničkou, já nebudu doma," domlouvala mamka našemu psovi závislému. Nebo že by se bál, že ho někde nechám?
Kámo, fakt budeš muset jít se mnou, podívej, vypadá to parádně!
Cože jsi to říkala? Že jdeme ven???
No je to tak...
Stále ještě nezvyklé výhledy nás dovedou přímo k další provokaci na zahrádkách...
...
A kolem lavičky seběhneme do Chotouně, dneska jsem vybavená a připravená, a půjdeme kolem potoka a pak nahoru na Smeťák... Takový byl plán, jenže průvodce se zapíchl a nešel dál. Nic divného nebo nezvyklého v poslední době. "Kam chcete jít?" Zeptal se mě protijdoucí pán. "Potuluje se tam bachyně s mladejma..." Zas ta přemnožená prasata! "K potoku a nahoru do města, jestli ho přemluvím," ukázala jsem na protestanta. "Aby vás nenapadla, když máte psa..." projevil pán obavy. Že by to ten Cliff cítil? A tak jsme si střihli stejnou cestu zpátky. Pán šel naštěstí jen do Chotouně, pak se odpojil. A Cliffa považoval za holčičku. Nestalo se to poprvé, že by ty poděděné červené kšírky?
Něco k fantazírování...
Nech toho focení a poběž!
Barvy, světlo, stíny...
Já chci lovit!
Plán vzít to přes Medvědí skálu selhal, byla už obsazená dvojicí, jejichž součet věků byl nejspíš nižší, než věk můj. Tak jsem si ani nemohla zaslzet nad dalším sebevyjádřením sprejem... Koukali dost divně ("No seš stará, zvykej si," říká mi pořád mamka.), a to jsem byla vzhledem k předchozímu i následujícímu programu vcelku upravená... Aspoň ten křen u tréninkového hřiště jsem blejskla!
/20.4.
