Stejně jako my, i naše pražská sestřenice odmala brečela, že chce něco víc, než morče. Střídavě prosila o kočičku a pejska. Když se dozvěděla, že my pejska mít budeme, bylo to na spadnutí. Bude ho mít taky!
Dokonce nás předběhla. Zatímco my jsme na naši šlechtičnu teprve čekali (o tom někdy příště), ona si vybrala zlatého kokršpaněla. Vhodné štěně bylo k sehnání vcelku bez problému. Tak přišel Beník, první "městský" pes.
Bylo nádherné pozdní léto, v Praze se blížilo zasedání Mezinárodního měnového fondu a čekaly se velké nepokoje. Moje škola byla na dva týdny zavřená, v druhém týdnu měly být zavřené školy široko daleko a byly zrušené i tréninky. Okolnosti celkově volaly po tom, vzdálit se z hlavního města co nejvíc. Raději dřív, než Nuselák vyletí do vzduchu! A tak, zatímco moje sourozenkyně stále trčící na základce musely do školy, já jsem si sbalila tašku a vydala se k babičce. Sama, tehdy to ještě šlo. Užívala jsem si volnost na venkově, babička se chlubila výpěstky na poli, česaly a sbíraly jsme jablka. Kde jsou ty časy...
A právě tehdy na zahradě mi babička sdělila, že v Praze už psíka mají. A že s ním přijedou. Dorazili na víkend v plné parádě. Domácí pelech, speciální misky pro psy s dlouhýma ušima, to nejlepší krmení a mlsky. Pejsek byl ještě mimino, teprve se učil soužití s lidmi. A všichni se z něj mohli zbláznit. Babička, která už psa dost let neměla, se málem rozplynula. Pak už dorazil zbytek naší rodiny a štěně šlo z náruče do náruče. Dozvěděli jsme se, že ho koupili od nějaké paní, která měla plnou místnost štěňat a žádné velké psy. Zřejmě překupníci, předchůdci množíren.
Beník rostl jako z vody. Za žádných okolností nesměl dostat mléko, aby nepřerostl, ale stejně jsme ho o podzimních prázdninách málem nepoznali. My jsme už měli přibližný termín odběru štěněte, jaké to asi bude? Budou se kamarádit? Když došlo na seznámení, pejskům to bylo jedno. Zato jejich "maminky" obnovily letité boje, kdo má lepší dítě. Předmětem sporů se mohlo stát úplně všechno. Průkaz původu, který Beník neměl. Vyjídání misek toho druhého. Případné neuposlechnutí rozkazu. Občůrávání rohů kontra velké louže na jednom místě. Zabahněné ťapky. Zalezení do nesprávné postele. Štěkání na vetřelce včetně místního strejdy, který na ty "mrťafy" s oblibou dupal. Drobná, u venkovních zvířat bezvýznamná, zranění a "lidské" nemoce. Prostě cokoliv. A tak šly prázdninové pobyty na venkově. Babička postelové pejsky zbožňovala a tajně jim podstrojovala. Oba ji nakonec přežili... Psí maminky samozřejmě váhové přírůstky toho druhého patřičně komentovaly.
Přes všechny zdravotní eskapády i příchod kočičí smečky se Ben dožil přes patnáct let. I jako poloslepý a téměř hluchý psí dědoušek si hlídal svá území. A právě tehdy teta vytáhla historku z jeho mladších let. Šla v Praze venčit, na chodníku vysedávali dva mládežníci. A jak už to bývá, pes označil zavazadlo jednoho z nich. "Vole, von ti pochcal baťoh!" Řehtal se druhý. Ne dlouho, další vzkaz Beník zanechal na jeho zádech. Asi neslyšeli o tom, že na zemi se nesedí, protože pod asfaltem je suť z uranových dolů.
