"Novýho psa nechci!" Odpovídala celý rok mamka rezolutně na naše dotazy, zda jí náhodou třeba nechybí každodenní špacíry. Jako důvod uváděla, že by na něj neměla dost času. Co se může změnit za dobu jednoho psího života...
Vlastně to dávalo smysl. Sama, s dospělými mláďaty se nedá dlouhodobě počítat, by sotva měla čas na výchovu štěněte. A tak si toho léta přivezla raději čtvrtou kočku. Pardon, kocourka Proužka, kterého si teta oblíbila a odmítla vzít domů sama. Nějakou dobu to vypadalo, že se zvířecími přírůstky končíme.
Na stránky psího útulku ji navedla pražská sestřenice. Byla už dlouho bez práce, věčně vysedávala doma, a tak objevila úžasnou věc. Bonusy ze Zoohit účtu, které se jí kupily stejně jako nám, se dají věnovat na útulky. Mamka nemohla zůstat pozadu a zašla ještě dál. Podívala se na stránky aktuálního útulku, kam dary půjdou. A bylo vymalováno. "Toho chudáčka s tou zraněnou pacičkou chci!" Prohlásila rezolutně.
Ukázalo se však, že pejsek je vhodný na zahrádku, ne do bytu ve třetím patře. Že by při nošení dolů mohl kvůli následkům chycení do pytláckých želez kousat. "Ale mně by nevadilo, že by kulhal," opakovala mamka pořád dokola a hledala vhodné pejsky k adopci. Zkrátka se upnula na myšlenku, že zase bude mít pejska. Nejmladší sourozenkyně litovala, že bude už dospělý. Vždyť v útulku bývají k adopci i štěňátka. "Mládě jsme už měli, viděly jste to, a s velkým bude míň práce," uzavřela to mamka.
"Pojďte se podívat!" Povolala nás jednou o víkendu všechny k počítači. Naivně jsme si myslely, že pracuje. "To je úplnej kozlíček!" "Ten je vošklivej!" Bavily jsme se všechny nad fotkami neidentifikovatelného křížence s neuspořádanýma ušima. "Malej, pouze do bytu..." zkoumala, co o něm píšou. Na další víkend bylo domluveno, že se na "kozlíčka" pojedou podívat. A tak k nám přišel Cliff. Oškubaný, hubený, věčně ustrašený, že ho někde necháme...
Rok a půl poté...
I druhé holčičce se ve vlastním hnízdečku zastesklo po kožíšku. A přišla Vendulka...
