S nástupem první holčičky na střední školu a mamky do regulérní práce bylo jasné, že dny velkého cestování budou brzy sečteny. Zbývalo jen to vyslovit nahlas. Pak padlo zásadní rozhodnutí.
Křečků, morčat, andulek a jiné drobné havěti bylo již dost, koupíme volně pobíhající zvíře. A jelikož kočku, jak známo, v bytě mít nelze, bude to pejsek. Gaučáci už byli v té době běžní, někteří ze sousedů měli i větší psy, dokonce pár koček bytových jsem viděla. Uznávám, že byly ve velké většině problémové. Ničily zařízení, utíkaly. Nevyhnutelná volba mě ale stejně naštvala. Opět jsem prohrála souboj v sourozenecké přednosti. Odhadem na patnáct let. Tehdy mě ještě nenapadlo, že to nejspíš znamená navždy.
Ani pro rodiče nebylo smiřování jednoduché. Vzdát se dlouhých cest znamenalo omezení svobody získané teprve před deseti lety. Jakápak dovolená, pěkně dlouhé pracovní výjezdy. Co na tom, že polovina dospělých mluví pouze rodným jazykem a z roztomilých holčiček se pomalu stávají zpruzelé puberťačky. Ale zpátky k pejskům. Zbývalo jediné. Vybrat rasu.
Od maltézáčka jsme upustili při představě česání. Mamka vždycky snila o vlčákovi, ale ten není do bytu a navíc si nebyla jistá, že bychom zvládli výchovu. Westík se musí trimovat, což by psychicky neunesla. Jezevčíka má každý druhý, stejně jako jorkšíra. Čivavu jsme zavrhli jako moc křehkou. Totiž, my... Já jsem se výběru moc neúčastnila. Bylo mi jasné, že moje slovo bude mít nulovou hodnotu. (Ale líbil se mi ten jorkšír nebo silky teriér.)
Nástin byl jasný. Něco malého, co se dá v případě nevhodného chování sebrat a odnést. Zároveň to ovšem neměl být vyložený gaučák, abychom s pejskem mohli chodit na výlety do lesa. Ideálně něco tichého, aby si sousedi nestěžovali kvůli štěkání. Na vořecha jsme si netroufali, přece jen, kdoví, co z toho vyroste. Zkušenosti celé rodiny se omezovaly na mámino dětství a dospívání. Na hlídače hospodářství. Vyvolená dcera nakonec vynesla verdikt. Bude to kavalíří holčička, barva black-and-tan.
Tehdy poměrně vzácné a málo známé plemeno, navíc v méně obvyklém zbarvení, nebylo k mání jen tak. Bylo třeba si POTENCIÁLNÍ štěně zamluvit ještě před jeho narozením. Protože nezletilá nemůže být majitelem, nahlásila se mamka. Fenečka se narodila a chovatelka nám pravidelně podávala info, jak se má k světu. Totiž, fenky byly ve vrhu tři. A jelikož má být k dětem, budeme si moct vybrat. Následovalo období připomínající čekání na příchod dítěte, nákup pelíšku, mističek, hraček, výběr jména pro případ, že se nám to originální nebude zdát. Nastal den D. Byl to vůbec první svátek 17. listopadu a bylo to pátek. Naši sbalili teoreticky potřebnou výbavu pro převoz štěněte, k tomu dvě ze tří dětí, a vyrazili na sever. Ani přesně nevím, proč jsem se výletu nezúčastnila. Učení? Záměrný bojkot toho, co jsem v skrytu duše stále nechtěla? Nachlazení?
Den se vlekl, než se konečně vrátili. Mírně nespokojení, protože si novou členku rodiny nakonec nevybírali. Paní chovatelka ji prostě přinesla s tím, že druhé dvě si už zamluvil někdo z Německa. Štěně bylo maličké, dalo se zvednout jednou rukou. A upoutalo zájem celé rodiny natolik, že jsme s mamkou zvládly spálit polévku i rýži...
/Pokračování příště.
