Postavíme si mlátičku

Zapovězený stroj zejména některé z nás přitahoval natolik, že si přáli to vyzkoušet sami. K opravdové mlátičce jsme nesměli, a tak se největší superstár rozhodla zahrát si na kutila.

Cíl byl jasný. Postavit mlátičku, která z pšeničných klásků dostane zrníčka. Nelenila a obě ovečky snadno zlanařila. Přímo před domem brzy vyrostla prapodivná konstrukce ze špalků, prkének a klacků, která na první pohled nemohla fungovat. Navíc moc nedržela pohromadě, nářadí i hřebíky se nacházely nahoře pod kolnou a tam jsme se báli lézt. Hrůzu naháněly dřevěné schůdky hrozící pádem do sklepa i napnuté králičí kožky. Babička si dokonce pamatovala i jména ušáků a roky, kdy který za ty uši dostal! Zkrátka a dobře, jako spojovací materiál na náročný stroj posloužily provázky ukradené u chléva.

Nelenila jsem ani já a rozhodla se, že ty tři trumfnu. Stačilo vzít špalek, naházet na něj klásky, zakrýt prkénkem a druhým shora bušit. Zrníčka tu a tam rány nevydržela, jindy padala na špinavou zem, ale vymlátila jsem! Celý kelímek od jogurtu toho zrní byl! Co na tom, že mi mámy nadávaly za klásky vytahané z panáků a babička vytrvale poučovala, že poctivé zlodějky seberou jen ty na zemi zapomenuté. Hvězdy se také se sběrem ze strniště nenamáhaly a moje rozdrcená zrna je přivedla na zcela geniální nápad. Ten zněl vzít písek zbylý po stavbě, namočit ho a vytvořit na mláticí ploše měkkou vrstvu. Skončila jsem v záchvatu smíchu na zemi a slízla to za nevhodné chování.

Ty tři neúspěch neodradil, naopak použily mokrý písek jako "lepidlo", když to ty provázky nedržely pořádně. Zbývalo nechat "lepidlo" pořádně zaschnout a druhý den se konala slavnostní premiéra před všemi dospělými. "Mlátička" se samozřejmě zřítila a já smíchy málem vedle ní. Dostala jsem opět vynadáno a ještě mi bylo zamítnuto umletí mého vymláceného zrní s následným upečením něčeho dobrého. Už si nepamatuju, koho jsem pracně získaným produktem nakonec nakrmila...

Jak se mlátilo opravdově: Zapomenuti o generaci dřív