Byla jsem tehdy čtvrtým rokem na vysoké. Čekalo mě náročné zimní zkouškové. Svět byl ještě vcelku bezva a ležel mi u nohou. Moje zalehnutí do bible farmakologie se blížilo a těšila jsem se na to.
Měla jsem si všimnout. Jenže jsem byla mladá a blbá. Věděla jsem, že tu nebudeš navždy. Ale nečekala jsem, že tyhle Vánoce budou tvoje poslední na tomto světě.
Přijeli jsme jako jindy, po vyřízení všech ostatních příbuzenských povinností. Vždycky jsi byla na řadě až jako poslední. Asi že mezi tvým domečkem a Prahou nás už žádná zastávka nečekala. Nebo jsi málo prskala, že chceš svá vnoučata pro sebe. Nebo jsme nechávali to nejlepší nakonec. Těžko říct.
Technicky už bylo nejspíš po Vánocích. Tour de příbuzenstvo se nikdy nezahajovala před druhým svátkem. Nebyl důvod. Prázdniny se ještě týkaly nás všech.
Ani nevím, jestli jsi ten rok vůbec měla stromeček. Mívala jsi ho postavený na židli. Přivázaný s dolními patry bez ozdob. A stejně ti vždycky spadl a někdo si z něj utrhl. Tím někým nemyslím nás. Ani tři tvá vnoučata, co bydlela hned vedle. Myslím kočky, které jsi z obytné místnosti vyháněla. A stejně jsi je vždycky pustila dovnitř. Kvůli nám.
Nevybavím si, jestli byla vánočka. Cukroví asi ne, to jsme ti už roky vozili. Ani si nevzpomenu na nějaký specifický druh, který bys dělala. Dárky asi taky ne, nemělas, jak je pořídit. Leda přes ty tvoje výhodné objednávky, za které jednou vyhraješ milión. Ale nejspíš jsi nás obdarovala penězi uspořenými z důchodu.
Vyprávěla jsi nám o své štědrovečerní večeři. Hned po setmění sis dala rybu a salát. Musela sis to udělat sama jen pro sebe. Nechtěla jsi jít ke svému synovi jako předchozí roky. Líčila jsi, jak jsi schovávala svíčky, aby malá nepojala podezření, že by u tebe už mohl být Ježíšek. Nechtěla jsi riskovat, že to zkazíš právě ty. Byla ještě moc malá na pravdu.
Přiložila jsi do plotny a dalo ti to moc práce. Přišlo mi, že jsi zhubla. Už v létě jsi trávila hodně času v posteli. Stěžovala sis, že tě bolí nohy a záda. Nejspíš to bylo ale něco úplně jiného... Sedla jsem si vedle těch kamen. Vždycky jsi nás od nich odháněla. Naše bezpečí ti bylo nade vše, ale my jsme už velcí, víš? Bylas daleko mladší než já, když jsi odešla sloužit, pamatuješ?
"Prosím tě, přilož tam," řekla jsi najednou. A já byla tak ráda. Že jsem už konečně velká. Že se nebojíš, že se popálím. Netušila jsem, že za tři měsíce z té postele už nedokážeš vstát. Netušila jsem, že jen o pár týdnů později budu poprvé v životě zatahovat seminář. Abych jela za tebou. A už vůbec jsem netušila, že to je naposledy...
...
Vím, že by ti tahle písnička nic neřekla, ale mně něco připomíná. Mě. Mladou, blbou a nadšenou.
