"Hlavně nesmí prasknout, že jsme z Prahy, jinak máme po srandě," poučovala nás v kupé zavaleném batohy nejmladší a nejprotřelejší z naší trojice. Právě ona to celé spískala a zařídila.
A tak jsme se jednoho víkendového rána sešly na Hlaváku. Tři vcelku čerstvě plnoleté holky mířily na první "dospělou", rozuměj nedozorovanou, dovolenou. Bágly plné všemožných a na týdenní pobyt zbytečných krámů byl problém unést, ale my jsme si to tak nebraly. Jediným mráčkem na nebi byla nepřítomnost čtvrté členky naší nerozlučné party. Skolila ji střevní chřipka, tak byla cesty neschopná.
Cesta vlakem byla dlouhá, tak nám organizátorka stihla vylíčit, jak do kempu jezdila s babičkou a co tam zažily. Těšily jsme se na koupání v rybníce a přehradě, zámek a vůbec všechno. Přitom dotyčná mladá dáma byla ta nejpražštější Pražanda, jakou si dokážete představit. Na východ od rodného města se rozkládala Asie a jeho hranice překračovala jen ve zcela nezbytných případech. Například, když ji matka samoživitelka neomluvila ze školního výjezdu. Tak hlavně bacha na ten jazyk. Já jsem si tehdy ještě byla jistá, že můj původ identifikovat nedokážou. 15 kilometrů za cedulí, tedy 20 kilometrů za "opravdovou" Prahou, se bydlí v jeskyních a rodiče pracují v kravíně. Na akcích si musím hlídat včasný odchod na poslední autobus. Za téhle konstelace není snad možné chytit pražský přízvuk! A tak jsme dorazily do kempu u Prostějova. Řidič místního autobusu jen protočil oči nad naší bagáží.
"Bezpečné" okolí kempu jsme zmákly rychle. Včetně místní hospody, kde jsme si chtěly užít toho, že nemusíme okecávat. Že nemusíme jen hučet, že nám těch 18 už FAKT bylo. Jako naschvál nikdo občanku nechtěl. Ležet u rybníka nebo prohánět šlapadlo nejde věčně. A tak se jednoho odpoledne zrodil "úžasný" nápad, že si dáme pochod od hospody k hospodě. Tedy, že půjdeme, kam nás nohy donesou, a v každé vsi si dáme panáka. Potřeba konzumace nás opustila hned napoprvé při představě, že budeme muset trefit zpátky. Dávat si na pochodu od hospody k hospodě minerálku je zkrátka úsměvné, ale byl to poslední záchvěv zdravého rozumu. Když jsem navrhla obrátku, abychom se dostaly do kempu v nějakou rozumnou dobu, se zlou jsem se potázala. Že se mnou prý není žádná zábava.
Uznávám, vždycky jsem byla proti svým vrstevníkům podělaná. Protože jsem věděla, že mě naši z maléru nebudou chtít vysekat, a prevence byla jaksi jednodušší. Hned v první vsi na zpáteční cestě se začalo šeřit. Zkrátit si cestu přes les jsme si netroufly a do kempu ještě zbývalo, ať nežeru, deset kiláků. Netrvalo dlouho a byly jsme podělané všechny tři. Co kdyby nám někdo zastavil... V předposlední vsi jsme zastavily my na horký čaj. Měsíc po Anně už byla fakt zima. A já se předvedla, když jsem za něj chtěla zaplatit pražskou cenu. Vrchní si řekl tak málo, že jsem si myslela, že jsem se přeslechla. "Vole, proč jsi mu dala tolik?" zeptala se kamarádka, jejíž mamka mě kvůli volování nemusí dodnes. Studentka prestižní školy a takový slovník, fuj! Do kempu jsme nakonec došly bez úhony, pokud nepočítám bolavé koleno a kyčel (každé u jiné z nás). Z dobrodružství jsme se vyléčily a výlety pořádaly výhradně za bílého dne.
Náš pobyt se nachýlil a ukázalo se, že jedna z nás se musí zúčastnit jakési akce v Praze. Její tatínek nasedl do auta a přijel ji vyzvednout, aby nemusela sama vlakem. A protože jsme hodné holky, dali jsme si sraz v Prostějově. Přece nebude kemp složitě hledat! A právě tam si zbylá souputnice usmyslela, že MUSÍ mít ty šaty. Nákup měl ovšem háček. Padnou na to peníze na zpáteční cestu. Ani já jsem už neměla tolik, aby to vyšlo na DVA lístky. A tak nelenila a zavolala mamce, zda nás nechce přijet vyzvednout. Jestli opravdu chtěla, se už nedozvíme, ale každopádně souhlasila. Dorazila a rozhodla, že půjdeme poslední večer zapít do místní hospody. Načaté burčákem a vínem jsme rozjely závod v panákování čokoládového likéru a peach vodky. "Neměly bysme něco sníst?" Div jsem si neudělala uzel na jazyku. Inu, vyrazily jsme okouknout nabídku. A právě tam se to stalo...
Z nějakého důvodu jsme mezi rozborem obsahu tabule a výběrem toho nejvhodnějšího ke konzumovanému pití zaběhly k našemu výletu do "Holomóca". "Čau holky, vy ste z Prahe, co?" Oplatil nám jeden z party místních frajerů stejnou mincí a už to jelo. "Do you speak English?" Bavil se druhý. "?Hablan espanol?" Vytáhla jsem trumf a kamarádka se nedala zahanbit. "Parlez-vous français?" Klukům spadla čelist, ale ještě jsme si stačili domluvit, že je budeme učit rusky a začneme hned zítra. Pak už jediná opravdu dospělá a hlavně nejméně opilá osoba zavelela k ústupu do hajan.
Bohužel minutu po dvanácté, do rána jsme se obě stačily vystřídat v blinkání za chatkou. Stále ještě bledězelené jsme naložily všechny ty krámy do auta a vyrazily ku Praze. Na snídani nebylo pomyšlení, takže následovala zastávka v Penny Marketu kvůli nákupu suchých rohlíků. "Hele, stejně jsme dobrý," prohlásila poté kamarádka. "Celej tejden nikdo nepoznal, že jsme z Prahy." To už jsme se řehtaly obě. Těm klukům jsme něco neřekly. To, že neumíme rusky.
