O kolečko míň

Dopoledne jako stvořené pro projížďku kolem Vltavy. Oblačno, nepříliš teplo, to dává záruku, že nebude nával a všechno půjde hladce...

...avšak první adrenalinová situace nastává hned na začátku. Klouzání po tom, co stále hojně padá z odkvétajících stromů a keřů, ustojím jen tak tak. Holt to v mokré podobě není ideální podklad! A tak si v klídku projedu kolem ledáren, kempu, Freestyle parku, venkovní posilovny a dalších atrakcí, když v uzoučkém úseku kolem Nádraží Modřany začne na pravé brusli cosi drhnout.

Asi větvička mezi kolečky, to se stává, přibrzdím na nulu. V tomto stavu to jde snadno, a už opřená o sloupek v postoji čápa zkoumám, kde by mohlo něco vězet. Nenajdu nic podezřelého, vydám se tedy dále, ovšem problém nezmizel. Asi tam nějak překáží ta brzda, no co, stejně ji skoro nepoužívám, sundám to a bude! Přidřepnu u kraje stezky, hm, takhle to nepůjde, nerada si sednu na studený vlhký obrubník. Ten kus plastu drží pevně, zaberu víc, a... Po asfaltu se rozletí kolečko i s ložisky a mně v ruce zůstane jen ta zpropadená brzda a osička.

Teprve teď mi celá situace dojde, jasně, musel mi vypadnout šroubek držící osičku na svém místě, kontrola po minulé sezóně svůj účel zřejmě nesplnila. Okamžitě si uvědomím, že v krabici s bruslemi byl mimo jiné i balíček s náhradními díly. Kam jsem ho doma uložila, to ovšem již nevím, a dobře mi tak! Chtělo to napřed myslet, nadávám si do zbrklých zvířat všemožných druhů, je přece logické, že kolečka budou na svých místech držet takhle, příroda dobře ví, proč mě nastavila trochu do útlumu. Jen tak je zaručené, že podobné věci nebudu dělat moc často.

Každopádně je jasné, že takhle pokračovat nemůžu, kdyby vypadlo druhé nebo třetí kolečko snad, bez krajního to ale opravdu nepůjde. Domů se dostanu snadno, což o to, paralelně se stezkou vedou tramvajové koleje, i dojít až k autobusu by se v nejhorším dalo, nejvíc mě štve zmařený trénink. Zbavím se chráničů, rozšněruju brusle, posbírám součástky ve svém okolí, zdá se, že nic nechybí. Jen v ponožkách se vydám zpátky, třeba ten zpropadený šroubek najdu a dám to celé dohromady... Mám ho, uf, vrhnu se s vervou do "opravy". Jsem úměrně situaci netrpělivá, sype se mi to, musím se zhluboka nadechnout, hlavně klid, to dám, na ruce jsem byla vždycky vcelku šikovná. Asi na třetí pokus se mi povede všechny díly umístit, kam patří, ještě utáhnout by to chtělo.

Promítám si obsah svého batohu, civilní boty, pití, svačina, energetické tablety, kapesníky, dezinfekce na ruce, mobil, pouzdro s doklady, peněženka... Do háje, nic co by mohlo posloužit jako klíč nebo aspoň šroubovák. Jo, klíče od bytu, to by mohlo jít, aspoň cestu domů aby to vydrželo. Povede se, ženská si musí přece umět poradit! Zbytek projížďky je protkán obavami, aby to zase nepovolilo...