Tak zní horskými vůdci oblíbené upozornění, že na výšlap je nutno řádně se připravit. U mě evokuje především to, že zdolání našeho nejvyššího vrcholu jakýmkoliv způsobem za jakýchkoliv podmínek je čajíček. No, nevím...
Na Sněžce jsem byla jen jednou. V rámci sžívání se s novými spolužáky na gymplu. Celodenní túra bývá zlatým hřebem všech školních výjezdů. Papírové sáčky s obědem místo posezení v jídelně a to dobrodružství... A tak se banda mládeže v doprovodu čtyř dospělých na ten výstup vydala.
Dlužno dodat, že pořádně napáleným tempem, navrch zkratkou do příkrého kopce. Coby sportovní antitalent s frekvencí výskytu na povrchu zemském asi tak jednou za tisíciletí, jsem měla co dělat, abych nepadla. Fakt, že jsem byla čerstvě po nehezké zdravotní eskapádě, tu marnost jen umocňoval. A nebyla jsem v tom kupodivu sama. Pubertou rozložená fyzička spousty z nových spolužáků nezvládala, i postarší oplácaná paní profesorka byla daleko před námi. Nazvali jsme celou akci "Sprint na Sněžku" a poté, co jsme uzřeli cestu i pro auta sjízdnou, pěkně jsme si zaprskali. Páni profesoři měli neuvěřitelné štěstí, že lanovka byla mimo provoz kvůli údržbě či co. To by jistě bylo ještě více připomínek!
Nahoře byla zima, vítr a ceny občerstvení obohacené o velmi štědrou vysokohorskou přirážku. Navíc kupa lidí z Čech i Polska. Cestou dolů už měli vyučující náladu se vybavovat. Zaujal je zejména korpulentní spolužák původem z Arménie, který měl na sobě neustále zimní bundu. V září! Že prý tak hubne. Tvrdil, že už shodil třicet kilo, a stal se zejména pro dámskou část doprovodu hvězdou. Krásným kontrastem mu byla protřelá modelka z Ukrajiny. Jako "bundu" vhodnou do hor si přibalila lehoučkou teplákovou mikinu. Zajímalo by mě, co by dělala v případě nepříznivého počasí. I když kdoví, třeba s sebou kromě fénu a asi tuny barviček měla i nějaký apartní deštníček.
Kamarádka si "Sprint na Sněžku" prý zopakovala na vysoké. Jednou mi líčila, jak se ztratili, došli na chatu za tmy a její spolužačka si cosi udělala s kolenem. Ona pak taky trochu simulovala a získala možnost další den se legálně válet na pokoji. Radši jsem pomlčela o skutečnosti, že my jsme na vysoké v roli celodeňáku absolvovali trasu Antýgl-Čeňkova pila. Samozřejmě s bohatým doprovodem německy mluvících seniorů vybavených tehdy teprve se šířícími trekovými holemi.
Upozornění, že nejdeme na Sněžku, mě před mou první dvoutisícovkou vcelku vyděsilo. Bylo mi dvaadvacet a moje kondice byla po neúspěšné cestě na Broadway a související zdravotní eskapádě opět mizerná. Tohle nedám, jestli to fakt bude o tolik horší! Ve výšce podobné vrcholu Sněžky se teprve nastupovalo. Před námi krásných 900 a nějaké drobné.
A jak je to s tím varováním? Zkrátka a dobře, lezeme prostě výš a bez možnosti záchrany autem. Takový vrtulník se jistojistě dost prodraží! Takže je nutné se pořádně vybavit. Teplé oblečení a pláštěnka do batohu, i kdyby dole bylo třicet nad nulou i ve stínu. Náhradní ponožky. Dostatek jídla a pití. Energetické bomby, zapomeňte na hubnutí, milé dámy! Řádně zásobená lékárna, vysvětlujte někomu, že zrovna vy jste nevybavení (jenže tahat to...). A hlavně, nepřepálit to hned na začátku! Protože jaksi nejdeme na Sněžku, nedostatek kyslíku je výraznější. Případná změna počasí může být drastičtější, můžeme se přespříliš unavit nebo zranit a bla bla bla bla, prostě štěstí přeje připraveným!
Ti, co jim ta Sněžka dala zabrat víc, než většina 2000+ výstupů, se mohou i zasmát.
