"No taková malinká lištička, to nebude ani na polívku, dneska sem našla eště hříbky, ale byly skoro všechny červavý, jen jeden ne, takovej mlaďounkej, ten to asi nestih chytit..."
"...no nemáme řidiče, já sem ti to neřikala?" Vytáhla mamka po několikaminutovém monologu kontrolní otázku. Na jedné obrazovce modrá síť, na druhé tyrkysová, na třetí rádoby odborný článek ze zvědavosti rozkliknutý z té druhé, a já tu poslouchám nový díl prázdninové ságy. Mozek oblbnutý únavou z pracovního procesu, neustálými změnami počasí a nepříznivou měsíční fází zjevně vypnul. "Asi ne," snažím se rychle vzpomenout, o jakého řidiče by mělo jít. Potřebovaly snad s tetou odvézt na nákup a byl s tím problém? "No jezdim s traktorem," ujasnila mamka situaci bleskově. Jo tak, dlouho očekávané žně na strejdových miniaturních políčkách začaly. Vlastně před pár dny říkala, že strejda vytáhl ze stodoly sekačku a něco na ní kutí.
"Sečeme zatim to malý pole, víš který myslim?" Malý pole? Polím se říkalo pod mezí, nad paloukem a u cesty, ale které z nich je malé? Musím něco říct, aby si snad nemyslela, že jsem na druhé straně signálu vytuhla. "Nevim, po levý straně bejvaly dvě a po pravý jedno, když koukám zezdola..." "Tak po pravý sou u cesty brambory a dole pšenice, tu sme dneska začali síct, ale de to pomalu, sme jen tří, nedá se to vobjet, tak taháme sekačku zpátky my, zapřáhla sem se do toho jako kráva, když se dělaj brambory... A von (pozn. strejda) má zas rozbitý hrábě, dyť sem mu je loni spravovala... Cliffe, neštěkej!" Dostanu čas informace zpracovat a mimoděk si představím tetu, jak se neustále drbe a po akci si jde fouknout Atrovent.
"Deme s Cliffem z lesa a zrovna dou venčit psy, mladá vodjela do Prahy za tim svym, tak dou asi ty dvě..." Představím si místní tetu s čerstvě patnáctiletou sestřenicí, jak venčí chlupaté potvory starší dcery a sestry. Zdalipak tam nechala všechny tři? "Ty cesty, jak sme po nich dycky chodili, sou úplně zarostlý, nikam se nedá dojít, už sem se ptala, kudy se teď chodí. Teda většinou chodíme do Dudín nebo tam k Vadkoucům, no znáš to tam..." "Jo," odpovím asi nepříliš přesvědčivě. Vybavit si mapu všech těch vesniček a cestiček s místními názvy už mi dá docela práci. Známé cesty v lese byly prakticky neprostupné, zarostlé vysokou trávou, když jsme tam loni byly s jednou ze sourozenkyň venčit Cliffa. Otočily jsme to dost brzy... "No Cliff nechce lítat po louce, když tam je tráva, princezna jedna, tak musíme po silnici, kdyby to zas posekali... Cliffe, pojď domů!"
Asi už došli k chaloupce. "Nemůžeme se mejt, jak je rozbitá ta voda, když to pustíme, tak se stejně nenatáhne, tak to máme vypnutý, aby to neteklo do základů, jenom si dycky napustíme kýble a škopky..." Jo, to jsem měla čest vidět. Lavor k ošplouchnutí rukou bez mýdla mě málem donutil vytáhnout dezinfekci z kabelky, to už jsem taky taková primadona? "Tak se mejeme v bazénu!" Mámy si polní podmínky zjevně užívají, jak děti na táboře, ale mýt se po polních pracích v bazénu? Ten bude vypadat! "Napřed se teda vopláchnu ve škopíčku, jako aby sis nemyslela... Nechceš lišku?"
Jsem zmatená, liška říkáme psí dámě Vendulce a ta je se svojí paničkou v Praze. "Jakou lišku?" Zeptám se udiveně. "Na smaženici." Teprve teď mi dojde, že nabídka patřila tetě a ne mně a že se nejedná ani o Venďu, ani o lišku Vulpes vulpes, nýbrž o lišku Cantharellus cibarius. "Nechceš? Je taková malá, tak já jí nakrájim..." Unavený mozek mi předhodí obrázek Vendulky schoulené do klubíčka na kuchyňském stole v chalupě, rychle představu zaplaším, než se tam zjeví ještě něco dalšího. "No taková malinká lištička, to nebude ani na polívku, dneska sem našla eště hříbky, ale byly skoro všechny červavý, jenom jeden ne, takovej mlaďounkej, ten to asi nestih chytit..." "Vod kdy sbíráš houby?" Snažím se pochopit smysl této akce. Dokážu si vybavit dvě poživatiny, které mamka odmítá skutečně bez kompromisu. Je to brokolice a... bingo, houby! "Víš jakou mám radost, když něco najdu? A bez brejlí!" Uzemní mě. Pointu nechápu, brýle má na blízko. "Tak, už sem jí nakrájela, Romane!!!" Okřikuje drzého venkovního kocoura, který pravděpodobně opět usiluje o její klec se zebřičkami. Ze čtyř má za dva a půl týdne už jen dvě... A já si neumím představit, jak telefonuje a krájí houbu zároveň!
