Na návštěvu solné jeskyně se člověk musí řádně připravit. Druhé ponožky, kterým nebude vadit obalení solí z podlahy. Teplé oblečení, když už je venku na tričko. Čtečka, protože "dospělí většinou chtěj přítmí".
Vlastně, tentokrát jsem se připsala k někomu s dítětem! No, snad jsem už dost imunní na všudypřítomný ruch. Venku posedávají sídlištní štamgasti s plechovkovými pivy, že před desátou nepijí ani prasata, zjevně neslyšeli. A především se baví s asi tříletým velmi živým zbojníkem o tom, že půjde dovnitř. Orosím se. Maminka postává u vchodu. Na druhý pokus otevřu dveře polorozbitou klikou. "Dobrý den!" pozdravím paní na recepci. Sotva odpoví. Lovím permanentku, přičemž vyválím po zemi napřed čtečku a záhy poté i svetr přehozený přes kabelku. Paní nereaguje, kouká do počítače. Na židličce sedí ještě jedna slečna. "Nejde mi ta multisportka, musíte počkat!" A jéje, někdo tu nemá den, a zjevně to není jen technika.
"No já tu vlastně vůbec nejsem, začínáme v deset, tenhle čas mi nikdo nezaplatí, proč všichni choděj brzo..." Protože je to v pravidlech návštěvy, milá paní, já taky musím být v práci tak, aby se začalo včas, myslím si v duchu a čekám, až mi z permanentky odškrtne další hodinu. Mezitím si stačím přečíst všechny slevové akce, upozornění, že po začátku není přístup povolen, upozornění, že akutně nemocní jedinci budou vykázáni a zaplacená hodina jim propadne. "Ste tam s dítětem, víte vo tom?" Zeptá se paní čekající slečny a konečně načte její kartu. "Já? Já nemám dítě?" Holka je zjevně nějaká zmatená.
Jsme odeslány do šatny. Než vyměním tenisky za druhé ponožky a natáhnu si svetr, na jedné ze židlí přistane plavným kocouřím skokem ten akční kluk. V jeskyni je světlo, zřejmě na hraní. Vybírám si lehátko. Slečna je duchapřítomnější. "Kam si budete chtít sednout?" Zeptá se maminy vnášející dovnitř dětskou židličku. "Někam k těm hračkám, děkuju," odpoví unaveně cestou ke krabici s bábovičkami, lopatičkami a dalšími proprietami k zabavení dětí. Klouček zatím u vstupu vyfrkává nudle ("nemocným vstup zakázán") a než k němu maminka doběhne se šnuptychlem, hodí hrst soli z podlahy do fontánky ("žádáme rodiče a paní učitelky, aby děti nevhazovaly do fontánky sůl z jeskyně"). Zabalím se do deky a sklopím lehátko na doraz. Blbě jsem si vybrala, mezi nepříliš pohodlným sedem a skoro protišokovou polohou nechce držet, snad když se nebudu moc hýbat... Zapnu čtečku s rozečteným bestsellerem Johna Virapena, přežila, uf! Slečna si pouští z mobilu do sluchátek cosi lepšího, než paušálně nabízenou relaxační hudbu. Jo, kde jsou ty časy cédéčka dle výběru.
Prcka hračky zabaví asi tak na přečtení dvou stránek, pak začne putovat po jeskyni. Maminka se snaží jeho pohyb moderovat, aby nás dvě dospělé moc nerušil. "Nech tety. Tety odpočívaj. K tetám ne," nemá šanci. Malého zaujme moje čtečka natolik, že po ní neomylně sáhne. Asi si ji spletl s tabletem, pomyslím si. "Nech tetu. Teta si čte. Nech tetu," promlouvá maminka tónem, jaký se používá v situacích náročné komunikace. Začínám v jejím projevu rozeznávat cosi mezi rozčilením a hysterií. Opatrně, tak aby případný posun nastavení lehátka neskřípl malé prstíky, se ke klukovi otočím. "Já bych ti i něco přečetla," kouknu po něm spiklenecky. Rychle odhadnu obsah čtečky, návod k použití, pár anglicky psaných odborných článků z dob dávno minulých vědě i mně, Levandulový pokoj, Dívka ve vlaku, Ptáci v trní, nějaký Viewegh... a samozřejmě ta aktuálně čtená. "Ale nic pro děti tam nemám." Představa, že nevinnému dítěti budu číst o registraci fluoxetinu, je i na mě moc.
"Poď ke mně!" Čílí se maminka. "Poď, budeme stavět," sahá po hračkách, které před výletem ke mně kluk stačil rozházet. Společné hraní vydrží ještě kratší dobu než to samostatné a nudící se dítko se vydá ke druhé "tetě". Ta nemá nic zajímavého k sebrání a navíc radši dělá, že spí. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí dvě další účastnice ("po začátku procedury nebude v rámci zachování klidu vstup do jeskyně umožněn"). Maminka mění barvu dozelena. Já uvažuju, jestli nadváha je indikací k této terapii. Dvě lehátka vedle sebe už nezbyla, každá se ukládá na jiný konec jeskyně. Aspoň si nebudou povídat, to mi vadí víc než děti.
Klouček získal další objekty k průzkumu. Po opakovaném důrazném odhánění od ležících spoluléčených začne šmatat po zdech ("žádáme rodiče a paní učitelky, aby děti neolupovaly sůl ze stěn a stropu"). Maminka ho odloví, uloží na svůj klín a cosi mu šeptá do vlásků. Nořím se do čtení. Dvě pozdě příchozí střídavě kašlou. Najednou se rodinka zvedá. Proč? Ta milá paní z recepce ještě neoznamovala konec. Nechám si zobrazit lištu s časem, zbývá pět minut. Dostaneme o maličko víc, asi za to ranní entrée. Nejradši bych v povalování pokračovala i na nohou, pěkně jsem se uválela a to za chvíli budu muset sednout za volant! "Chcete relaxační hudbu nebo dětský písničky?" Ptá se paní nově příchozí dvojice. Tahle maminka právě přemlouvající potomka k oblečení tepláků to bude zjevně mít bez nervů!
