S odporem zmáčknu červené tlačítko na mobilu a otřesu se. Nejradši bych útroby přístroje vypláchla dezinfekcí, jenže ten chudák by to nepřežil a navíc je v celé situaci nevinně. Co teď? Volat Káje, že máme problém? Nejspíš by mě zabila, s každým malérem běžím za ní. V tichosti se sama opít? Ale co když budou děcka něco potřebovat?
Na nejvyšší polici ve špajzu nakonec najdu čokoládu, kterou jsem někdy zabavila dětem. Asi už hodně dávno. Než však stačím zkontrolovat stav hříšného balzámu na nervy, ozve se zaklepání na dveře. Nadskočím, nervy i fantazie pracují naplno. Ťukání se ozve znova, takové zvláštní, jako by pozdní návštěvník do dveří bušil květináčem nebo čím. Po špičkách se doplížím ke kukátku a po identifikaci postavy dveře otevřu. "Martine!" vydechnu ulehčeně a vrhnu se mu kolem krku.
"Opatrně," nabádá mě jako malé dítě. Jemně mě od sebe oddělí a podívá se mi do očí. "Majko, co se stalo?" podiví se nefalšovaně. Stydím se za svoje chování. "To není důležité," odpovím. "Spíš bych se měla ptát já tebe. Jak jsi poznal, že tě potřebuju?" "Tak mě napadlo, že bych za tebou měl zajít. Bylo to tak neodbytné, až jsem nakonec vyrazil. A koukám, že mám asi šestý smysl." Teprve teď si všimnu láhve na předsíňové skříňce. "Pojď dál," kuňknu jako malá holka a uvolním průchod do obýváku. Tohle může skončit jediným způsobem, bleskne mi hlavou během lovení vývrtky.
Láhev padne rychle, nemáme však čím pokračovat. Uvědomím si, že se držíme za ruce. Ne kamarádsky, tak jako dva, co patří k sobě. Měla bych to zarazit, napadne mě nebezpečná myšlenka. Překročili jsme bod, odkud není návratu. Zahrajeme si o všechno. Přesunu se do křesla, Martinovi přímo na klín. Zaváhá, ale je to spíš formální, jelikož nevyhnutelně skončíme ve vášnivém polibku.
Ztrácím pojem o časoprostoru, najednou jsme na gauči a Martin mi opatrně rozepíná podprsenku. U kalhotek zaváhá, sám na sobě nemá nic, dojde mi a pomůžu mu s posledním kouskem mého oděvu. Mám pocit, že prasknu napětím, když se najednou zeptá: "Máš tu někde...? Já je s sebou nenosím..." "Kašli na to!" zasípu a žádné další protesty mu nedovolím. Vezme si mě pomaloučku, zcela nezvykle, uvědomím si, že mi zacpává pusu a říká cosi o probuzení dětí. Stoupáme k oblakům, na Olymp chybí už jen milimetr, když se mi pokusí utéct. Taková zodpovědnost! Přitáhnu ho zpátky, horce, živočišně, Ledová královna dávno zmizela. Třaskavá exploze mě vyhodí snad na Mount Everest, tohle ani nejsem já, dusím se extází a čímsi, co jsem buď nikdy nepoznala, nebo dávno zapomněla.
"Princezno Dračice," vydechne Martin omámeně. "To jsme to zvorali!"
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
