PaedDr. Aloisie Karásková, PhD. vysedává u televize, sleduje vzestupy a pády českých olympijských nadějí a přemýšlí. Kolik mi asi tehdy chybělo k úspěchu? Ani po deseti letech od neslavného konce si nechce připustit, že opravdu hodně. Mnohem víc, než si myslí.
Její disciplína není olympijskou. Mnoho lidí ji nepovažuje za sport, spíš za umění u úspěšných nebo rozmar u méně nadaných. Málokdo tuší, kolik dřiny za tím je. Tolik, že mladé tělo začalo protestovat. Studium v jiném městě Aloisii nejspíš zachránilo zdraví, ne-li i život. Ona však stále lituje. Vždycky snila o tom, že bude úspěšná a slavná. Malířka, sochařka, modelka, to bylo jedno. Tancem se k tomu přiblížila a nevyšlo to. Nakonec napřela úsilí na studium. Uspěla, získala double doktorát bez ztráty kytičky, s vyznamenáním. Nechtěla však čekat celý život na nejisté úspěchy a odešla do praxe. Piškoty dávno odložila. Pro zábavu by do sálu vstoupit nedokázala.
Nedávno si poprvé uvědomila, jak mladí ti úspěšní vlastně jsou. Kdy došlo k tomu zlomu? přemítá stále. Občas se někde objeví jméno známé z jejích mladších let. Takové označují novináři za veterány. A někteří z těch "veteránů" jsou mladší než ona sama. Zvláštní, říkala si už mockrát, že si moc nepamatuje slavná léta svých vrstevníků. Možná mezi nimi nebyl výrazný talent. Možná je zastínili oni veteráni. Hrdiny jedné sezóny si člověk nepamatuje.
Na seznamu olympioniků je většina mladších než je ona sama. Nebo jí to aspoň přijde. Nad podobným ročníkem narození v duchu zajásala. Starší by se dali spočítat na prstech. Paradoxně toto jsou jména, která zná. Osobnosti, kterým fandila již za pubertálních let. Dobře si pamatuje, jak každý úspěšný sportovec mladší než ona býval označován za zázračný talent. Kdy vlastně došlo k tomu zlomu?
Vlastně to asi ví. Bylo to za jejích vysokoškolských let. Školní rok proležela ve skriptech. O prázdninách cestovala nebo pracovala. Sportovní soutěže moc nesledovala, pokaždé jen prolétla titulky zpráv a výsledky. Letní prázdniny ji tak trochu vrátily do minulosti. A tak kouká a nestačí se divit. Sláva jí známých jmen se převážně změnila v polní trávu. Z některých, a je jich přece jen dost, jsou trenéři. A pak jsou tu ty dětičky, co vlastně dneska závodí a vyhrávají. Říká se, že sportovec je ve třiceti na odpis. Tělo vlivem tréninků stárne rychleji a zranění se kupí. Hranice možností se posouvají. Přístupy a vybavení se mění. Mladým se už zkrátka nevyrovná.
Ví, že sama není nejmladší. Že většina soutěžících bývala v tomto věku. Ty "mladé zázraky" byly skoro pod zákonem. A stále jsou. A není jich tolik, jak se jí zdá. Vždyť většině reprezentantů je přes dvacet let. Jenže, pořád jsou nechutně mladí a kam to dotáhli. Aloisie si připadá jaksi nedokonale. Nemá rodinu. Nemá úspěchy, jen rutinu. Každému je ukradená. Cítí, že jí odjíždí vlak. Je už na odpis? Snad ne, modelky mají důchodový věk kolem dvacítky...
