Most do minulosti

"Je ti doufám jasný, že ti to musim vzít?" ujišťuje se Kajka už poněkolikáté. "Tohle kdyby prasklo, to by byl malér, nejspíš bysme obě letěly," kvílí nešťastně. "Neměla jsem tam vůbec chodit, že?" zeptám se opatrně. Kája konečně nechá neklidného přecházení po kanceláři, ztěžka dosedne na židli a otevře horní šuplík. Tam tehdy smetla všechny léky, bleskne mi hlavou vzpomínka ne až tak dávná. Odvrátím se, chci jí dopřát aspoň zdánlivé soukromí. "Naštěstí se to v podstatě už vyřešilo," uleví si a vyloupne tabletku. "Pořád se bojím," dodá tak trochu dvojsmyslně. "Je to proti pravidlům, ale ty bys to stejně zvládla líp. Jo, a ten kontakt ti nějak seženu."

"Díky," hlesnu a mám se k odchodu. Očima mě požádá, abych ještě zůstala. "Do hlavního systému tu nemůžeme, máme jen to, co potřebujeme pro svou práci," doplní mi informace o našich pravomocech. "Jo, a potřebuju s tebou něco probrat, ale je to takový, no, delikátní." Přemůžu nevolnost a přikývnu. "Teď ne, stavím se za tebou." Otevře horní šuplík podruhé, pohlédne dovnitř a zase ho zavře. Pak se otočí ke svému počítači.

Vrátím se do svojí minikanceláře. Můj počítač pilně okupuje Kačenka hrající jakési hry a já okamžitě zadoufám, že to správce nemůže nijak zjistit. Stačí, že tu visí ve vzduchu jeden malér. Kde je Marilyn, tam se něco semele. Vedení netuší, co si sem nasadilo. Zodpovědná osoba má tajemství a větší než malé. Její jediná podřízená přitahuje maléry kosmickou silou. Ještě větší námahu musím vynaložit já, abych se dostala ke svému počítači.

Vyřídím několik dotazů, zkouknu nové případy. Nic převratného, až na ranní silný zážitek normální pracovní den. Malou strčím ke Káje do hracího koutku a vydám se na běžnou návštěvu oddělení. "Medička?" zeptá se sebejistě nový obličej s pohledem upřeným na lem šatů vykukující pod pláštěm. Nevím hned, co odpovědět. Naštěstí nemusím šroubovat mozkové závity, náhodný kolemjdoucí alias primář Slepička odpoví za mě. "Kdepak, slečna je z konzultačního, dneska nám pomohla s jedním zapeklitým případem," pochválí mě a pokračuje v cestě. Bůh v bílém si mě rázem přestane všímat, zatímco já stojím jak opařená. "Slečna" mi už dlouho nikdo neřekl. Moje zásluhy také nejsou bůhvíjaké, na tohle by přišli sami.

"Tady nám něco uniklo," postěžuje si sloužící lékařka nad jednou pořádně tlustou složkou. "Máme neobvyklou reakci." Poznamenám si jméno a nemocniční kód a slíbím co nejrychlejší odpověď. Mám téměř jasno už z letmého pohledu do karty, ale musím si být jistá, musím mít odpověď podloženou. "Jinak nic nemáme," uzavře to paní doktorka. "Vy k nám také ne?" Zakroutím hlavou a vrátím se k sobě. U počítače mi tentokrát sedí Kája.

"To je provokace," neudržím se. "U mě je tvoje dítě, to je nezmar!" oznámí mi pobaveně. "A já nemůžu pracovat, tak jsem tady na tu konzultaci. Snaž se, odměna bude sladká," zamrká na mě a já vím, že má pro mě slíbené informace.

TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.