Rok se s druhým sešel a výlet konečně vyšel. Tak se s vámi opět podělím o nějaké zážitky a prožitky. Jdeme do finiše.
...
Pomalu se přesouváme k lodi, je maličká, byli jsme předem varováni, že tady to moc neroztočíme. Posádka mi pomáhá na palubu, to vypadám jako takové nemehlo, že jsou na mě dva? Házíme batohy a tašky do uliček, je čas vyplout a už kolují první láhve. Většinu posílám rovnou dál, stejně jako všemožné chipsy, chci si užít výhledy na obě strany zálivu. Tentokrát jsou navíc mírné vlny a dobře si pamatuju, co tato kombinace způsobila na Liparech!
Obeplujeme ostrůvek Sveti Djordje a už vystupujeme na tom dalším, umělém, zvaném Gospa od Škrpjela. Kostelík je prostý, navštívím i muzeum, jediným mráčkem je fakt, že chybí avizovaný průvodce a když požádáme paní nahoře, poví nám příběh ženy čekající na muže a její výšivky vcelku mizernou angličtinou. Pak se čile vybavuje s místními, zatímco my sestoupíme dolů a přidáme se ke zbytku s pivem nebo nanuky. Lodička nás pak popoveze do historického městečka Perast, rozchod dostaneme dlouhý kvůli případné poslední koupeli v moři nebo návštěvě restaurace. Chci si vybrouzdat prachem olepené a hlavně opět otékající nohy, jenže pláž tu nevedou, z mola do vody nedosáhnu a schůdky kloužou, nerada bych tam zahučela, takže se spokojím s posezením na zemi, tady ještě můžu! Městečko si projdu, historické stavby jsou k vidění jen zvenku, a dokonce si vylezu na kopec s výhledem na záliv. Pomalu nastane čas k návratu, místo jídla si koupím zmrzlinu, tady ji mají lepší, a už se scházíme na mole.
Mnozí jsou už značně společensky unaveni, když frčíme zpátky do Kotoru. Nakonec se stane nejspíš nevyhnutelné a muž balancující na vnějším okraji lodi letí do vod Boky kotorské. Rázem je po zábavě, ani nezvládneme zařvat „Muž přes palubu!“, navíc se dotyčný po vylovení odmítá přesunout do bezpečné zóny. „Must sit here!“ ukazuje paní na druhou stranu bezpečnostního provázku u můstku, kde se mokrý, poškrábaný a hlavně bez brýlí usalašil. „Pojď dovnitř, jinak nepojedeme,“ napovídáme a nakonec se lodní šroub znovu roztočí. Jen tu hudbu už nám nepustí! Blížíme se zpátky do Kotoru, opět sbíráme své věci a vyskakujeme na pevninu. Podobné nehody prý nejsou až tak neobvyklé, „You know, too much vodka and too much dancing,“ odpoví kapitán zcela uvolněně na můj dotaz. Rozpálenou moderní zástavbou pochodujeme na parkoviště k busu, tohle město jsem si moc neužila, dobře mi tak, mám chodit spát a vstávat včas! Konečně odhazujeme svůj verk na palubě žlutého korábu a je čas se chystat na cestu. Umýt se není kde, udělám to jako při horských přechodech a otřu prach a zbytky opalovacích krémů vlhčenými ubrousky. Pocit není o moc lepší, jsem pořád ulepená, ale budu to muset přežít. Vyměním zbytečně oblékané plavky za poslední čisté prádlo a navrch si navleču včerejší triko, je dost použité, ale aspoň suché! Ještě očistit obličej micelární vodou, pocitově taky zbytečně, odpad navíc není kde odhodit, návrh na použití blízkého příkopu není snad ani vtipný. Usalaším se na svém místě, vím, co musím udělat, jenže NECHCI. Nechci si oblékat punčochy, nechci žádný Fraxiparine, nechci si vyndavat čočky a především NECHCI jet domů. Nakonec se přemůžu aspoň k té injekci, objektivně není nač čekat, endorfiny a stopy alkoholu mi akci usnadní, vlastně to není tak hrozné, opatrně s tou jehlou! Spálené nárty si ještě přemáznu, aspoň mám legální důvod odložit navlékání punčoch na oteklé nohy. Možná jsem to ale měla udělat, červená barva přitahuje pozornost, připadám si jak debílek. Narážky na špatné vnější mazání beru s humorem, jaksi musím, bohužel jsou pravdivé! Cesta po úzké silnici na pobřeží přináší nečekaný adrenalin, vyhnou se tu vůbec dva autobusy? Krém už zaschnul, přece jen se navleču do punčoch, cože, my pojedeme trajektem? Prý je to rychlejší, než záliv objíždět, pokud je cesta po celém pobřeží taková, jako tady, tak to bude pravda. Už se stmívá, vyšplháme se na plošinku, pocit na loučení zatím nemám, ale využiju zábradlí jako baletní tyč a protáhnu si opětovně tuhnoucí svaly na nohou. Plavba je kratinká, nasedáme opět do busu a před devátou se loučíme s Černou Horou. Chorvat si pouze projde autobus a zkontroluje, zda každý vlastní doklad, žádné opičárny s vysedáním či vybíráním pasů, a můžeme jet dál. Na kovovém stole vedle silnice leží rozbalené kufry z auta před námi, domovskou zemi bohužel nedokážu identifikovat. Úleva po průjezdu je značná, to bylo hladké! Hudba už nebude, po vyplnění hodnotících dotazníků prý půjdeme spát, takže vytáhnu MP3. V buse je pěkná zima, aha, řidiči zapomněli vypnout mražení a zapnout topení! Aspoň mám důvod si vzít dlouhý rukáv. Asi projíždíme zase nějaké hranice, nejsem si jistá, až pípnutí SMS mi dá za pravdu, vítejte v Bosně a Hercegovině! Tady dostaneme pauzu na umytí, ceny v KM vyvolají lehkou nostalgii. Navzdory pokročilé době se poprvé sklopí obrazovky v buse a budeme se koukat na „Účastníky zájezdu“.
Být to jakýkoli jiný film, šla bych spát, ale tohle nejde, bavíme se zcela upřímně. Ke konci už opravdu usínám, ve tmě si prodloužím kalhoty, schovám brýle a propadám se do spánku.
/to be continued
/do vzpomínáčku
