Přihlašovací kód i PIN byl zadán. Hypnotizuju mobil, kam by měla dorazit esemeska s kódem pro potvrzení. Marně. Čas vypršel. Zkouším to znovu. Zase nic. Asi se jim to nějak zasekalo. Po půl hodině je bankovní systém stále "zasekaný". Začínám tušit zradu...
Vypínám a opětovně zapínám mobil. A hleďme, najednou píská jak pominutý. Mezi čtyřmi marně očekávanými kódy vyberu ten správný a vrhám se do víru internetbankingu. Až potom si všimnu také zprávičky s prosíkem, že moje příbuzná (zase) potřebuje nějaké ty službičky. Že "paměť je plná, zprávu nelze přijmout" hlásí můj mobil poměrně často. Ale odmazání něčeho vždycky dostačovalo... Vyměnit ten muzejní kousek bude asi nevyhnutelné. Stejný jsme měli v kanceláři jako služební. Coby "vykopávka" byl loni odeslán k věčnému spánku...
Ne, že by to byl první příznak, co mi aktuální telefon předvádí. Už po třiadvaceti měsících soužití ztrácel pojem o datu a čase při každém vypnutí. Měl slíbeno, že po dovolené bude vyměněn. V Rumunsku se zázračně uzdravil. Uběhlo něco dalšího času. Poslední dobou ho někdy nacházím v kómatu, i když si nevybavuju, že bych ho posílala spát. Dosud jsem to přičítala svojí přepracovanosti. Prostě jsem si myslela, že ho místo zamčení klávesnice omylem vypínám. Připouštím možnost, že se pletu...
"Blbne mi mobil," oznámím ráno v kanceláři v rámci líčení víkendových zážitků. Pět let starý kousek, který už v době pořízení nebyl zrovna nejnovější model, tu bývá často terčem posměchu. "Vyměň ho!" nařídí mi kolegyně bez okolků už asi po sto padesáté páté. Moje sdělení způsobilo lehkou paniku. "Co když se ti nedovoláme?" stoupá můj pocit nepostradatelnosti až k nebesům. "Tak si budete muset poradit," zchladím elegantně sebe i okolí a radši začnu přemýšlet, jak tu akci provést bez většího traumatu.
Mezi pacienty porušuju pravidla a vybírám a přebírám nepřeberné možnosti. Všechno to má neskutečné schopnosti. Vlastně ani ten současný jsem nikdy pořádně neprozkoumala. Ty tři funkce, které SKUTEČNĚ potřebuju, mají nejspíš i seniorské telefony. Opatrně vyberu vhodný kousek. Chytrý a přitom dokáže pojmout klasickou simku. V éře povánočních výprodejů není ani přehnaně drahý. Nemám si ho radši objednat na pobočku? Ale vezmou mi pak ty poukázky, co mi přinesl Ježíšek? Vhodné volné odpoledne se blíží...
Unavená a odhodlaná vyrážím do nákupního centra. Lidí je všude plno. To všichni končí v práci tak brzy, nebo snad nepracují vůbec? Nacpu čepici do kapsy a vypnu MP3. Okouknu vystavené mobily a požádám mladíka o vybraný model. S papírem mě pošle na kasu. Ten postup už znám, loni jsem si tu kupovala čtečku. "Všechno?" zeptá se znuděně slečna s účesem a la ovce. "Ještě bych si vybrala nějaký obal," přiznám. Taky jsem mohla říct tomu klukovi! Jenže se vrhnul po dalším zákazníkovi, když jsem odmítla pojištění... "Támhle si ho vyberte," ukáže dáma kamsi k hifi věžím (říká se tomu ještě tak?). Nejsem si jistá rozměrem, takže zaplatím a jsem odeslána k výdejnímu okénku. Kývu, že postup znám. U výdeje se vybavují dva pánové. Podám jim účtenku a oba zmizí vzadu. Po neskutečně dlouhé době se jeden vrátí. Žádnou krabici nenese. Hodí po mě úsměv a zmizí v jiných dveřích. Opírám se o pultík a uvažuju, jestli si můžu sednout na lavičku v dětském koutku.
Konečně se frajer zase objeví. Už vím koho mi připomíná. Bývalého osobního bankéře, a to vzhledem, pracovním tempem i vysmátostí. Položí na pultík malou krabičku. Moje předchozí telefony měly balení trojnásobné velikosti, a to byly daleko menší. "Pojištění chcete?" zeptá se znuděně a odříkává jeho výhody. "Ne, díky," odpovím ignorantsky a už to chci mít za sebou. Nadávám si, že jsem si nevzala pití. "A paměťovku máte?" nedá se odradit. Asi mají za příprodeje bonusy. Paměťovku? Na co? Záměrně jsem si vybrala model s velkou pamětí. "Mám," odpovím ne zcela pravdivě. "Tak tady to je," podá mi krabičku i oraženou účtenku. "Účtenka slouží jako záruční list," zopakuje mi poučení od kudrnaté slečny. Miniaturní balení má nespornou výhodu, vejde se mi do kabelky.
Na lavičce v internetové zóně vytáhnu nový komunikační nástroj a marně hledám jeho rozměry. Jsou napsané na letáčku v hloubi krabičky. Pokusím se je zapamatovat, seberu kabelku i bundu a vracím se na místo činu. Obalů na chytré telefony tu mají plnou stěnu. Jo aha, oni to dělají na každý model zvlášť. A na ten můj jako na potvoru nemají nic. Univerzální, to bude ono. Z toho jediného možného provedení si nevyberu a misi v rámci vlastní bezpečnosti raději ukončím, i když mi poukázky ještě zbyly. Sjedu eskalátorem k východu a tam mají...vzduch! Ještě si u okénka koupím čerstvou šťávu z pomerančů, je cítit mrkví, ale je mi to snad už jedno, vytáhnu kelímek naráz.
Doma vybalím poklad a zjistím že krabička neobsahuje návod, jen letáček s úvodní lekcí znějící "Toto je chytrý mobilní telefon". No neříkejte! Jen to vysvětluje rozměr balení. Instalovat baterii zvládnu na jedničku, stejně jako zapojit nabíjení, a můžu padnout do postele.
/Pokračování příště.
