Zaslechla hlasité otevření domovních dveří. Ten, kdo se vracel ze světa, je spíš vykopl než odemkl. A jéje! pomyslela si zděšeně a zhluboka se nadechla. To zase bude večer! Schovala Bravíčko, rychle otevřela učebnici dějepisu a vykoukla do chodby. "Ahoj tati!" Cosi zahučel, snad to měla být odpověď.
Zdroj: Internet
Hrůza ne sebe nenechala dlouho čekat. Bez klepání rozrazil dveře jejího pokoje. Co kdybych tu měla návštěvu? napadlo ji scestně. Nikdo k nim už dávno nechodí, všichni se ho bojí. Po celém městě se šušká, že je divný. "Ty pitomá kačeno, jak sis mohla něco takového dovolit?" ječel jak smyslů zbavený. Instinkt velel se přikrčit, ale včas si uvědomila, že by ho popudila ještě víc. Mlčela, nevěděla, o čem mluví. Většinou se vůbec nedozví, za co dostala takovou sodu. Dávno si nikomu o nic neřekla, bojí se odmítat věci, které nechce. To vždycky končí takovouto scénou. Vlastně se už bojí i pohnout.
"Myslíš jen na sebe! S takovou krávou se nebude ve dvaceti nikdo bavit, každý to na tobě uvidí!" běsnil dál a vrazil jí takovou, že div neupadla. Ještě, že má z baletu rovnováhu! Sotva se jí vrátila jistota na nohou, přilétla z druhé strany další. Co pořád má, prolétlo jí hlavou. Snažila se zachovat klid, nedat se vyprovokovat. Přece se nesníží na jeho úroveň! "Tohle," zvedl výstavní vysvědčení ležící na prádelníku, "ti k ničemu nebude!" pokračoval ve svém výlevu. Dostala strach, že zprávu za první pololetí zničí. Opravdový strach. Jediná ve třídě má půjčený originál, tak jí učitelka věří. Prý je to neschopná bába... Hodil desky zpátky. "Stejně jako to tvoje poskakování! Kdybys radši dělala něco pořádnýho!"
"Jako třeba co? Ragby?" neovládla se a málem ji srazil k zemi potřetí. Zatejpovaný kotník zabolel. Neřekla o tom ani mámě. Nechtěla jí přidělávat starosti. Včera se radši zamkla v koupelně. Však také za to dostala! Jsme přece rodina, nemáme si co tajit! Pootočila hlavu. Okno nebylo daleko. Kolikrát už uvažovala, jestli by ta výška stačila. Tak se bála, že by to nevyšlo. Skončit na vozíku a ještě dostat sodu, že dělá blbosti, to by jí tak chybělo! Taky má schované nějaké prášky. Musí se někoho zeptat, zda by to bylo dost. Pak zahlédla ve dveřích mamku. Stála tam a se zničeným výrazem tu scénu pozorovala. A zase nezasáhla, nestojím jí za to, pomyslela si smutně.
Určitě mě v porodnici vyměnili, brečela méďovi do kožíšku. Někde jsou její praví rodiče, co by ji měli rádi. Zaslechla z chodby ránu. Mladší bráška zase upadl. Věděla, co přijde. "Tys mu podrazila nohy!" vtrhl otec do pokoje půl vteřiny poté, co náhodně otevřela učebnici a zakryla si s ní ubrečené oči. Obvinění bylo absurdní. Jak by se asi stačila tak rychle schovat? A proč by to vůbec dělala? Vyrval jí knihu z ruky. Věděla, že čeká přiznání. Kašle kvůli němu na své potřeby, ale dál se ponižovat nebude. Koupila další ránu. On ji snad zabije! Často si přála nebýt, ale takhle si svůj konec nepředstavovala. "Půjdeš na psychiatrii, aby zjistili, jestli máš problém nebo seš jenom hovado!" zakončil to a práskl dveřmi. Sklo naštěstí vydrželo, dostala by za něj přídavek.
Kdysi mu slíbila, že ho zažaluje. Vysmál se jí do obličeje. Dokud prý nebude ve sklepě svázaná řetězem, nikdo jí nebude věřit. Opatrně si sáhla na bolavou hlavu. Snad se jí neudělají boule nebo modřiny. Líčit se nesmí a se šátkem na hlavě do školy nemůže. Mohla by si tam sčesat vlasy, ale to jí polezou do očí a vynadá jí učitelka. V nejhorším si vymyslí nějakou povídačku o tom, jak upadla. Zase.
Neumytá si lehla do postele a přetáhla si deku přes hlavu. Snad si toho nevšimnou, jinak dostane za nevyčištěné zuby. Stejně jí brzy vypadají, ať dělá co dělá. Možná aby radši nejedla. Zachumlala se pevněji, ať se třeba udusí. Aspoň bude mít pokoj. Světlo v pokoji se rozsvítilo. Panebože, ne, už zase! Dělala, že spí. Někdo z ní odhrnoval přikrývku. Prozradila se. "Nebreč, budeš vypadat jako příšerka," šeptala mamka. Otočila se ke zdi. Tohle nepomůže...
/Na hraně reality a fikce.
