Vlastně ani nevím, jestli ji někdy někdo pořádně pojmenoval. Říkalo se jí "ta velká kočka" nebo taky "matka kočičí". Ale začněme hezky od začátku.
Končil se první (nebo druhý?) rok po přelomu milénia, konec světa nenastal a na dvoře babiččiny chaloupky se zničehonic objevilo odrostlé černobílé kotě. Babička i strejda se mohli zbláznit. "Zas další kočka, kde se tu vzala?" Prskali jeden přes druhého. "Někdo ji sem hodil, asi si myslí, že jsme blbí." Kočička byla bojácná, utíkala před námi. Mamka s tetou na ni volali "kuk". A tak dostala jméno Micina Kuk.
Naše generace "dětí" pomalu odrůstala, kočky začínaly nenávratně divočet a zvláštnost jednoho kocourka pomalu a jistě mizela. Mňučivci všeho druhu prskali, ale o nějakém léčení nebylo vidu ani slechu. "S kočkou na veterinu, zbláznili jste se?" Znělo ze všech stran jako za starých časů. Stejně jako "svatá pravda", že kočku v paneláku ubytovat nelze.
Příchod nové kočičky objektivně ničemu nevadil. Stará Micka a její dcery byly pryč, po Kleopatře zůstala jen chlupatá Divá Bára a její dcera Kiki. Starý strejda ze Zlivic zemřel již před pár lety a tím vyschnul zdroj koťat pro nečasté případy, kdy byl chov v ohrožení.
Netrvalo dlouho a Micina Kuk se stala maminkou. Napřed přišel jedináček Miky. Další v pořadí, tříbarevná dvojčata, byla starším generacím trnem v oku. "Zas další kočky, ty zůstanou," ozývalo se ze všech stran. Micina Kuk se u nás dále nezdržovala. Jak přišla, tak odešla. Prostě zmizela neznámo kam. A opravdu si nepamatuju, že by její dcery někdy někdo z mladších pojmenoval.
Potomků flekaté dvojice byla celá řada, ale vybavuje se mi už jen pár jmen. Micina, která ve věku 10 let stále obšťastňuje strejdovu rodinu svou přítomností a čas od času i potomstvem ve skříni. Její dcera Kotín, která měla být kluk a dopadla stejně jako Kleopatra a mnohé další. Stylově pojmenovaný Julínek, který se snad rok trápil s jindy rychle probíhající infekcí a malá Dášenka všechny varovala před jeho hlazením. Ze starých časů to budou nejspíš všichni. Nemoc si nemilosrdně vybírala oběti mezi čerstvě odstavenými mláďaty, takže jsme jim raději ani jména nedávali. Chronickou formu měla nakonec i jedna ze dvou "velkých koček".
Uběhlo pár let protkaných pády, vzestupy, kotrmelci a ranami osudu. Smečka mezitím po lepším krmení a občasném odčervení trochu ozdravěla. Zbývající "velká kočka" porodila dalšího z jedináčků na jaře roku 2010. Všichni ho znáte z mojí fotky. O lásce na první pohled a následném boji jsem psala v prvopočátcích svého blogování.
Ten rok se "matce kočičí" poštěstila ještě čtyřčata. Barevní sourozenci dostali originální jména: Očíčko (světlá zrzečka už jako malá dostala zánět očička), Bezočíčko (zrzeček s oběma očima zdravýma), Černý očíčko (tříbarevka s černým flekem přes jedno oko) a Lysiňák (zrzeček se značným podílem bílé).
Dospělosti se dožil pouze Lysiňáček (zmizel coby churavý kocour v létě dalšího roku) a s notnou dávkou štěstí Očíčko. Po nepovedeném porodu ji teta odvezla na léčení do Prahy a už si ji nechali. V paneláku jako třetí (nebo čtvrtý?) kousek! Říkají jí Šňůrka.
Posledním potomkem zasloužilé matky byl opět zrzavý jedináček. "Chudák siroteček", říkali mu na chalupě to léto. Přežil nejspíš jen díky Bělince, která ho odchovala vedle své dcery. Malý chudáček dorostl a především se vykrmil do hmotnosti 7kg a získal přezdívku Pupíček. Ano, je to náš Melmen.
