Stejně jako kočky, provázeli a stále provázejí mě životem i pejsci. Na venkově měli přece jen nepatrně lepší postavení, než kočky. A jedině tam se měla zvířata s nutností volného pohybu vyskytovat...
Pes patří k baráku a basta, platilo za mého dětství. Je fakt, že venčení gaučáků si z nejútlejšího věku nepamatuju. V parku však čas od času psi pobíhali...
Babička často jmenovala celou sérii psů, co měli od jejího příchodu na hospodářství. Příběhy jednotlivých hafanů zakončovala určením stromu nebo keře, pod který ho pohřbili. První hlídač byl černý vlčák Cikán. Býval přivázaný na řetězu a večer, po uzavření všech vrat, ho pustili na noční hlídku. Zajímavé je, že ho pamatuje i mamka, což může znamenat dvě věci. Buď se dožil na dobu, podmínky a velikost velmi slušného věku, nebo nepřišel hned v době sňatku mých prarodičů. Další hafani mi splývají, Čert, Aťka, Čikina, Lumpík, kterého mamka odchovala na flašce. Prý kvůli tomu byl narušený, neuměl se chovat a nakonec pokousal babičku tak, že ho museli dát zastřelit. Po tisíci a jednom kázání, že pro zvířata se nebrečí, jsem si nikdy netroufla nad tou situací uronit slzu. Pejska i mamky mi bylo strašně líto. A to i přesto, že milovaná babička měla po útoku trvalé následky! Psů bylo jistě mnohem víc a to ještě nevím, kam zařadit Lovku. Fenky byly určitě jen dvě, kvůli porodům nechtěných štěňat byly nepraktické. Možná patřila někomu jinému nebo do babiččina dětství...
První pes, kterého si vybavuju, byl Brok. Byl to klasický vlčák s dečkou, správně německý ovčák, jak jsem později zjistila. Přesně nevím, co se s ním stalo. Možná byl prostě starý... Na jeho místo brzy nastoupil Bertík, hubený světlý voříšek zcela neurčitelného původu. Jako malého ho odhodilo auto, ale přežil bez jakéhokoli zásahu a následků. Tehdy jsem se poprvé setkala s tím, že na veterinu se chodí jen z jediného důvodu. Rozhodnutí o poslední cestě v případech, kdy byly pochybnosti. Povinné očkování proti vzteklině se odbývalo hromadně na návsi a žádná další zdravotní péče neexistovala. Že je to drahé.
Bertík s námi dlouho nepobyl. Zastřelil ho na louce soused. Zdůvodnil to tím, že pes běhal bez pána víc než nevím kolik metrů od nejbližšího stavení. Strejda to ze zahrady viděl, ale tragédii nemohl zabránit. Zda to byla nehoda, nebo nějaká mimořádně hnusná odplata, se už asi nedozvíme. Ten dopis za námi přišel až do Německa. Mamka tehdy moc plakala a táta nás od ní odháněl. Rozumem necelých sedmi let a stokrát omletou svatou pravdou, že pro zvířata se nebrečí, jsem situaci nedokázala zpracovat. Bertíka strejda pohřbil pod solitérní jabloň na horním poli. Při žních překážela, ale stejně mi přišlo líto, když ji později porazil. Jednak patřila ke koloritu a pak, jako by zničil hrobeček, ale drsní venkované to tak neberou.
Nějakou dobu pejsek na hospodářství nebyl. Až druhé jaro po Bertíkově nešťastné smrti babička pořídila Roníka. Mělo to být štěně šedého vlčáka, ale někde stala se chyba. Pejsek nevyrostl a navíc se ukázalo, že je prakticky hluchý a slepý. Nejspíš prodělal psinku, určili odborníci z vesnice. Koncem léta se ztratil společně s oběma psy sousedů. Prý ho odvedli. Jeho nervový systém byl zřejmě poškozený daleko víc, než kdokoli tušil. Hlídač by z něj nebyl, tak nikdo nijak zvlášť nesmutnil.
Další jaro přišel Bertík číslo dvě, hnědobílý voříšek. Ani jemu nebyl souzen dlouhý život. Když jsme přijeli na velké prázdniny, byl pryč. Od babičky jsme se dozvěděli, že najednou onemocněl a diagnóza zněla psinka. Do nákladné léčby s nejistým výsledkem se pouštět nechtěla, a tak byl Bertíkův osud zpečetěn. Se stoickým klidem nám babička vylíčila, jak se strejdou nechali ubohé štěně v ordinaci a že to celé stálo 135 korun. Co vypadalo jako další lekce z tvrdého života na vsi, se ukázalo být velmi zlomovým okamžikem...
/Malé vzpomínání zas tak malé nebude, tak bude pokračování.
