Budiž mi odpuštěno, že jsem si vypůjčila název slavného díla velkého pana spisovatele. A v čem že spočívá ten lesk a bída?
"Já bych se do tý uličky nejradši došla podívat. Už nevim, která přesně to byla... Vsadila bych se, že tam ty chlapi eště stojej s votevřenou pusou!" Zakončila svoje vyprávění a vzala si z věšáku tlustou bundu.
A proč ti pánové tak koukali? "Naposledy sem sem jela s kamarádkou, vona má takový velký auto, nevim, co je to za značku... Na náměstí bylo plno, víš, jak je to tam rozkopaný a zavřený, tak zajela někam do těch postranních uliček. Našla místo, vokoukla ho, že to pude, no vona parkuje fakt skvěle. V tý uličce stáli dva chlapi a jak to viděli, začali na nás čumět. To víš, velký auto a za volantem malá blondýna... Najela si frajersky na pár centimetrů, no jak sem řikala, parkuje fakt skvěle, na dva cuky tam zajela a těm chlapům spadla čelist!" Mně nakonec taky, jako správná ženská, když nemám den, mám problém nacpat auto velikosti nákupní tašky na místo pro kamión.
"Tak sme vystoupily, no nedalo mi to, vobešla sem to k nim a řekla, že si na to auto sama vydělala. A neni to kurtizána!" Všechny tři jsme propukly v hurónský smích, o kurtizánách totiž byla řeč před chvílí.
"Ty jako deš do divadla sama? To mně maminka vodmala řikala, že nesmim nikam vstoupit bez doprovodu, že samy choděj jenom kurtizány. Jako do divadla, do restaurace nebo i jenom do kavárny. Prostě že musim dycky s někym... Víš, jak mě doteď stresuje, když si du ráno koupit kafe do toho Starbucksu?" "Eště že tohle nemám, to bych nemohla nikam..." Přerušila na moment výklad o lehkých děvách ta, která od rozvodu na chlapy zvysoka peče. "Ale sednout bych si sama nešla, mám z toho děsnej stres i když mám na veřejnym místě ňáký jednání a přídu tam první. Kurtizána! No ale ten Starbucks, tam maj tak dobrý kafe, drahý teda, ale kam se hrabe ta Costa..." Stočil se hovor do jiných vod.
