"Majko, dobrou chuť!" popřeje mi vedoucí s nepřehlédnutelným nádechem ironie, když si dvě hodiny po obědě konečně vychutnávám koláč od Kajky. V kanceláři a nad papíry, nepochybně věc k zamyšlení, ale děláme to beztak všechny. "Dík," zahučím od nekonečné haldy práce. "Vy si žijete, pomalu každej den něco sladkýho, to máte sladkej život!" zkonstatuje se zadostiučiněním ještě. "My totiž jinej nemáme," neodpustí si Kája a mě je jasné, kam míří.
"Jinej než sladkej?" podiví se vedoucí, zatímco já vrhnu po kamarádce významný pohled. Marně. "Jinej než tady!" odsekne jako vzpurné dítě. Chápu ji, je unavená, ale tohle povede jen k dalším problémům. "Jen tady máte sladkej?" žasne mladá žena zkažená mocí. "Jen tady žijeme," odpoví Kajka a odkráčí. Odolám pokušení se rozběhnout za ní. Teď by stejně to stejně k ničemu nebylo.
Dožvýkám oschlou dobrotu a hromadu postupně přemístím do košíku vyřízeno. Na chvíli zase klid, pomyslím si bez uspokojení a zvednu se. Dobře vím, kde kamarádku najdu. Sedí ve sterilizační propusti a tváří se značně ublíženě. "Musíš ji provokovat?" zeptám se potichu. "Koho?" ptá se naivně, spíš hraje o čas. Dobře ví, koho myslím. "Někdo to říct musel, vždyť tohle dál nejde! Až přijdu dneska domů, děti budou už spát," upozorní mě na fakt, že jedna za druhou na střídačku dostáváme nepopulární dlouhé pohotovosti. Navzdory tomu, že máme děcka. "Já to měla včera," připomenu fakt, že moje potomstvo musela vyzvednout a ohlídat ona. Školka pokrývá klasickou pracovní dobu, ne tenhle nový výmysl. "Mělo se nám to vrátit!" poukáže na dobu, kdy jsme byly pouhými čekatelkami. "Už se nám to vrací," snažím se situaci trochu ulámat ostré hroty. "I s úrokama." Kája mě pohledem odešle do tmy.
"Co je s Kájou?" zeptá se mě hned zatepla Lucka. Ta tady chyběla, na mateřské nevydržela ani rok a holčičce najala chůvu, neboť se doma strašně nudila. "Vypadá děsně, nemá nějaký problémy?" "Kdo je nemá?" odpovím protiotázkou. "Chtěla bych jí pomoct, nevíš jak?" vyzvídá nadále. Ty sama dobře víš, co by jí pomohlo, pomyslím si zhnuseně. Stejně jako víš, co by pomohlo mě. Jenže nic neuděláš. "Kdy má třeba narozeniny?" pokračuje ve svých myšlenkách a já v mlčení. Pozornost k narozeninám či jinému významnému dni potěší, ale tohle bohužel nevyřeší. Lucka na moje neodpovědi jen pronese, že něco vymyslí, a má se k odchodu.
"Ty taky nevypadáš dvakrát dobře," poznamená bohužel trefně Věra. Další, co má co říkat. Já nadále držím pusu. "Vypadáš unaveně, asi potřebuješ změnu," pokračuje vesele. Vracející se Lucka bohužel ten závěr zaslechla. "Potřebuješ chlapa," oznámí mi s ohromným nadšením. Protočím oči v sloup. "Když se zamiluješ, bude to lehčí," hustí do mě jedna přes druhou. "To už neumím," ušklíbnu se. "Ne, že bys neuměla, to se nezapomene, ty nechceš!" prohlásí Lucka nakonec a nejspíš má pravdu. Radši vyzvednu požadavky na přípravy a jdu je jakoby odnést na místo určení.
Účel mojí cesty je poněkud jiný. "Co je jí do mě?" žasne Kája nad troufalostí Lucky. "Co je jim do nás?" málem jí vypadnou oči z důlků poté, co skončím se žhavými novinkami. Je po bouřce. Na chvíli.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
