Komu se nelení...

...tomu se zelení. A když už jsem byla pejsky vytažena ven, co se opět podívat na známá místa. Ne, nezdržuješ, každý ať si užije procházku podle svého!

Tak kde to vázne?

Ona mě fotí, je to v pohodě?

Známé pohledy zase v jiných barvách...

Tohle je přírodní nebo ne?

Tohle jo, určitě!

I za studánku už máme náhradu...

Jen smůla, že nejde poznat, co je potůček a co cestička. Šplh do svahu naštěstí zmohl jen jeden kus ze čtyř přítomných.

Jahůdky jsem musela rychle vyfotit, dokud nějaké byly. Lesní jsem vždycky milovala, však jich bývaly plné paseky...

Už kvetou i ostružiny...

...a náprstníky, které jsme tu obdivovali loni...

A taky už rostou!

I tady by určitě něco bylo. Ne, Cliffe, nepustím tě!

Vcházíme do tunelu. Ještě, že ani jedna z nás moc nevyrostla!

Kopřivy. Vím, že tu měly být na Velikonoce!

Mladé a ještě mladší listí. V zimě tam nebylo nic...

Nápad vyběhnout z Chotouně k lavičce můžu dostat jen já. Naštěstí mi bylo hloupé utéct zbytku, tak aspoň pár střípků z cesty...

Kostival, ten musím mít... A jak se vlastně řekne latinsky? Skleróza zapracovala...

...a miláčkové se vydali lovit myšku v prvním seně...

Zato já jsem byla zralá k úniku do bezpečnějších míst! Milosrdný čas nakonec skryje i tohle, pokud se tu teda nebude stavět...

/4.6.