"Mňááááu, mňáááááu," ječí miláček u dveří na chodbu. Když to hned nezabere, skočí mi na klín a rozehraje vypečenou drápkovací hru. Nedá se nic dělat, vypustím ho...
"Mňáááu," zaslechnu z chodby záhy navzdory puštěnému rádiu a nevím, zda čekat nazlobené sousedy nebo ochránce zvířat. "Puso, pojď domů, Julišíčku, kdé jé čičís?" přidám svou árii a jen se modlím, aby mi někdo neobjednal odvoz na uzavřené oddělení psychiatrie. Ne, že by mě stresovala vidina odpočinku, ale přece jen, dobrovolný chutná lépe.
Plyšák se vrátí a usadí u dveří. Nikoli překvapivě jen do chvíle, kdy někdo ze sousedů projde poblíž. Vykouknu na chodbu. Na schodech sedí sousedka a sleduje černobílé kotě. Vlastně se nedávno zmiňovala, že si také pořídili mazlíka. "Čau číčo, ty seš nějaká malá," pozdravím sousedského plyšáka. Prcek se bojí a snaží se schovat. Ani můj kousek se nenechá pohladit a nezvykle se mě drží. První rande moc nevyšlo.
Uběhne pár měsíců. Najednou miláček odmítá ranní špacír. Na jednu stranu dobře, nemusím ho nahánět zpátky. On to považuje za skvělou hru. Já s vidinou ujíždějícího autobusu už méně, takovou rezervu zas nemám. Za bukem (rozuměj rohem) vykukuje černobílý dorostenec. Uteče přede mnou jako správný pan domácí.
Někdy mívá po ránu také otevřeno. Čas od času ho i zahlédnu. Julišák je proti němu hrdina, vzájemně se ale udržují v bezpečné zóně svého teritoria. Vlastně to má své výhody.
Trčet v létě v Praze je na dvě věci. Otevírám protivkovi dveře na chodbu. "Ahóój, no pocém," zaslechnu z chodby a preventivně na plyšáka zavolám. Když nereaguje, vykouknu ven. U schodů stojí sousedka v apartní noční košilce a s prázdným lavorem. Asi je na cestě ze sušárny. Otevře dveře a povolá svého domácího.
Co je to syčeníčko mezi přáteli, opakuju si při oňufávání a různých zvukových projevech. Netoužím, aby se sesekali jako s retardovaným Proužkem. Julišák spokojeně zahučí na cizí území. "Pojď zpátky!" šílím, než zmizí za rohem pokoje. "To je v pohodě, náš ho pozval," baví se sousedka. Já přemýšlím, jak plyšáka odlovit a dopravit domů. Otevřené dveře zatím bezostyšně předvádějí moje prádlo na sušáku.
Konečně se vrací. Za ním druhý pan domácí. Něco povídá takovým zvláštním hlubokým hláskem. No, hlavně, že už ani jeden nesyčí!
