Třetí březen strávený ve velkoměstě. Jednou za to mohla potřeba dělat věci správně a jít okolí příkladem. Podruhé nemilosrdná vrchnost. A potřetí? Inu, po období klidu se někdy všechno prostě... sype.
To si tak klidně vegetíte doma, když na nedělní dobrou noc dorazí zpráva, jakou nechce nikdo slyšet. Nemoc, kterou se bojíme pojmenovat, opět zaútočila nebezpečně blízko. Než jsem se stačila z popírání odpotácet do směsice vzteku, smlouvání a fňukání, dorazila jakási nemoc i ke mně. Škrábání v krku, neskutečná únava, do háje, nějakou blbou rýmu teď fakt nepotřebuju a tenhle nástup se asi nepovede zarazit. Nebo snad...? Jen to ne, poslat všechny do karantény pár dní předtím, než karanténování okolí skončí, to by bylo vážně k vzteku. Takové napětí jsem nad plastovou destičkou ještě nezažila. Jedna čárka, uf! Takže jen bezpřívlastková viróza. Komplikace způsobené mým odstavením z provozu budou stačit i tak.
Podpůrná a symptomatická léčba... Ne, nepotřebuju detailní doporučení, tohle umím. Jsem jak moji pacienti, potřebuju zázrak, který mě toho okamžitě zbaví. Okamžitě! Zatímco jsem doma litovala, že kvůli pitomému nachlazení nemůžu na první legální společenskou akci od listopadu, zazvonil telefon. Jméno na displeji nic dobrého nevěstilo. A taky že ne. Kam zmizel ten sebevědomý chlap, před kterým jsem bývala takhle malinká? Že nás ještě někdy čeká stěhování, bylo jasné vždycky, ale tak brzy to být nemuselo. Tyhle kalendáře už tady do konce neotočím. Tuhle sezónu už v lesejku, kde si občas připadám jak křeček v kolečku, neodběhám. Přijdeme o kočičího souseda. Jak všechny ty krámy sbalím? Musím to přebrat. Další den jsem nad aromalampou pojala podezření, že negativní testy první a pátý den příznaků byly negativní falešně... Jsem ještě horší, než ti pacienti!
To však neměl být konec. Dva měsíce na sbalení a hlavně nalezení jiného azylu se měly zkrátit na dva týdny. S vypětím sil jsem ukecala měsíc. "Esto no puede suceder..." "Sometimes, I just fall and break..." Ne, na tohle nebyl čas. Sypat se můžu potom, teď je prioritou neskončit pod mostem. Neskončíme, uf! A tyhle kalendáře už neotočím ani na další měsíc... Kdybych aspoň nebyla pořád tak unavená. Kdyby se mi podařilo se pořádně vyspat. Kdyby byly někde ryby. Na kňučení nebyl čas, bylo třeba jednat.
Fyzická dřina není ideální rekonvalescence. Nebyl čas to řešit. Kde se ten bordel pořád bere? Kde se ty věci pořád berou? "Potřebuješ pomoct?" Nabízeli se snad všichni. Leda probudit z toho, co začalo zavřením Wuhanu. Tohle bylo až moc rychlé. Surreálné. Řvoucí miláček, který nechápal, kam se to dostal. Noc na zemi na karimatce. Spousta krabic a prázdné skříňky v malém prostoru. To nemůžu nikdy nikam nacpat. Roky pohodového vegetění skončily. Just like that. Začínáme nanovo.
Udělaného přibývalo, k udělání neubývalo. Jak typické. Nahlásit změnu adresy. Kam všude ještě? Donutit nejmenovaného poskytovatele zprovoznit internet na nové adrese byl porod. Ježka. S bodlinama. Pozadu. Termín skoro za týden. Plný mobil nepřijatých hovorů. To jako nemůžu ani v klidu jet domů z práce? Seš tam o čtyřicet minut dřív, tvůj problém. Nejsem superman. Akce trvala asi pět minut. Prý si to mám zapojit sama. Jo, tohle jsem už jednou zvládla. Tentokrát to nejde a nejde. Tlak mi stoupá až k normálu. "Před změnou to občas vypadávalo, teď to občas jde," jo, asi to bude pravda! Ale když se konečně povedlo, to byla slast! Žádné další výlety s batůžkem do obchoďáku kvůli vyřízení nezbytností. Ale víte co? Všechny ty fejsbůky a cvrlikače mi snad ani nechyběly...
Jako nechtěla jsem si tu stěžovat, ale muselo to ven.
/úvodní obrázek (c) Pixabay
