Jindy milovanou vůni čerstvé kávy dnes upřímně nenávidím. Jen s vypětím sil najdu co nejméně aromatický čaj, zaliju sáček a vydám se do své pracovny. Co čert nechtěl, ve dveřích kuchyňky narazím na Karolínu. "Copak, čajíček?" podiví se zcela upřímně. Marilyn a její závislost prosluly školou i všemi pracovišti. Byla jen dvě krátká období, kdy jsem se kávy nedotkla. "Nechceš mi něco říct?" Poznala to! Cosi zahučím a pokračuji v cestě.
"Klid ti nedopřeju, tvůj miláček si přeje osobní konzultaci," křikne Kajka přes chodbu a já se můžu jen modlit, aby na lékařských pokojích nikdo nebyl. Nejhorší nevolnost už mě přešla, ale do euforie mám stále dost daleko. Kája se baví. Zvednu pozadí, nahodím tvrdou masku a vydám se na jipku.
Před jednou z kójí postává vězeňská stráž. Ucítím příval adrenalinu. Ne, to není možné, Martin přece ví, že je to proti etickým pravidlům. Proti přísným nemocničním předpisům. Můj snoubenec čeká u centrálního pultu. "Neboj, není to on," hodí bradou směrem k ostře střežené místnosti. "Ani tam není důvod, proč jsem tě dal zavolat," dodá už celkem zbytečně. "S máti ses ale usmířila, ne?" "No, asi jo," připustím. "Spíš jsme uzavřely dohodu o neútočení." Martin se dál nevyptává a zavede mě k problémovému pacientovi.
"Nevíme, co si tady můžeme dovolit," přizná mi. Ego nezapře, ale je si ho vědom. Na rozdíl od mnoha svých kolegů. "Vy na to máte trošku jinej pohled, vidíte v tom jiný souvislosti..." vysekne mojí profesi pořádnou poklonu. Neubráním se pořádnému ruměnci a Martin upřímnému úsměvu. Jen co moje panenské tvářičky trochu zchladnou, vrátíme se k centrále podívat do záznamů. Vyžádám si pár dalších testů a informace o výsledcích. A právě v tom momentě si uvědomím svůj stav naplno.
Ledovou vlhkou rukou se chytím té Martinovy. Lekne se. "Děje se něco?" "Ne, nic, to bude dobrý," vypravím ze sebe s námahou. "Prve jsi taky byla nejistá," připomene mi. Má pravdu, ale to mělo zcela jinou příčinu. Zvedne mě jako pírko a odnese do kanceláře sester. Jediné místnosti na oddělení, která disponuje okny. Pozotvírá je dokořán, ale horký vzduch předčasného léta dvakrát osvěžující není. Mlhavě zaregistruji, že Martin ztratil svoji obvyklou jistotu, Podá mi kalíšek studené vody. Pokusím se vstát, ale tělo mě opětovně zradí. Tohle není horko ani nervy. Jsem si víc než jistá, že Kája se nezmýlila.
Martin je definitivně vykolejený, přivolá sloužící kolegyni. Láska a strach překonaly léty školy i praxe. Připadám si hloupě a neschopně. S odporem do sebe obrátím kelímek s jakýmsi alkoholem. Je toho jen pár kapek, ale jen tak tak se nepozvracím. Lékařka se po nás tázavě podívá. Martinův pohled směřuje výhradně na mě. Strach se rázem změnil v údiv. "Dělala sis test?" "Ne, ale jsem si jistá. Nesnáším kafe, nesnáším alkohol, motá se mi hlava... Víc než normálně," pokusím se o úsměv. Vezme mě za ruku. "My to zvládneme. Měla jsi nějaký problémy?"
"Jen ty běžný... Kačka šla císařem, ležela blbě, ale bránila jsem se," začnu tím horším z porodů. Jizvu musel vidět, ale neptal se. "Spíš ze sobeckejch důvodů, nechtěla jsem do sebe nechat řezat, nechtěla jsem čtyřnásobnou dobu hojení kvůli svýmu komfortu... Podruhý jsem si doslova vymohla normální porod. Nechtěli mi to dovolit, ale Josífek přišel na svět tak, jak příroda chtěla. Ten pocit... To se nedá popsat, to není jako probuzení na jipce," usměju se na svého nastávajícího. "To věřím," opětuje mi úsměv. "Martínka přivítáme spolu!" Něžně políbí růžový kamínek na prstýnku, který mi daroval.
"Kde lítáš?" přivítá mě Kája. "Za to můžu já," omlouvá se Martin, který mě odmítl pustit do bludiště chodeb bez dozoru. "To vím," uchichtne se Kajka dvojsmyslně. "Kvůli tobě tu zkysnu sama, pokud mi někoho za ni nepřidělí. Kdybych tohle tušila, utla bych to hned v začátku," dodá s hraným naštváním. Dobře vím, že mi to přeje víc než kdo jiný. "Řeklas jí to dřív než mě?" napolo žertem se zlobí Martin. "Nemusela jsem nic říkat, poznala to sama, to víš, závislá od školy, bez svojí dávky nefunguje, a najednou si ráno dělá čaj... Krom toho se známe dobře patnáct let," pokusím se ozřejmit svůj spíš zdánlivý prohřešek.
Na stole v mojí kanceláři čeká růžová krabička. Kajka se činila, pomyslím si pobaveně a dárek strčím do stolu. Na rozjímání nemám čas, kolaps na jipce mě pořádně zdržel od povinností. "Zvládneš návštěvu?" zavolá na mě Kajka přes chodbu. Nečeká na odpověď a pošle ke mě... moji matku! Užasle na sebe zíráme. Já proto, že jsem po uzavření příměří očekávala její ústup, mamina z důvodu zcela jiného. "Zase?" zeptá se s pohledem zabodnutým do mého zatím plochého bříška. "Třetí dítě se třetím chlapem?" Nedokážu odpovědět, jsem nepoučitelná, dobře to vím. Tuny sebeovládání zase přicházejí vniveč. V tom momentě matka zaregistruje prstýnek. I ona dokáže sčítat malá čísla bezchybně... "Blahopřeju!"
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
