Kluk na škole s převahou holek je hvězda. Všechny ho chtějí, všechny dokáže skvěle pobavit. Anebo snad ne? Minimálně to druhé ano. Bohužel pro něj...
Sešlo se kolem třiceti mladých lidí. Studijní skupina číslo tři. Obrýlený blonďák Tomáš byl jediný kluk mezi bandou holek. Jenže nebyl zrovna extrovert. Nevlastnil ani geniální mozek, kterým by si mohl vysloužit respekt. A co s někým, kdo dá se říct, že skoro nekomunikuje, a když už musí, koktá? Tu se nemohl vymáčknout u pultu s pečivem v obchoďáku, onehdy na svém pro účely přesunu po městě až příliš dobrém kole někoho sejmul a zůstal jen zděšeně koukat. Tyto a další historky bavily nejen spolusedící ve třídě, ale celé koleje. Zdání světáckosti jsme se mu pokusily dodat přezdívkou Tommy, ale brzy byla změněna na Tomík.
Navíc měl místo bílého pláště bleděmodrý. Asi aby každý poznal, že není jako zbytek osazenstva lavic a laboratorních stolů. Ten modrý pláštík ale měl háček, jak vyhmátla paní asistentka na praktikách z anorganiky. Totiž, nebyl čistě bavlněný. Celé skupině se dostalo výkladu, jak bavlna jen a pouze shoří, kdežto tohle se přiškvaří na kůži a výsledná újma bude mnohem horší. Tomíkovi byl následně zapůjčen nějaký erární ochranný oděv a musel si pořídit plášť v obvyklé barvě a materiálu. Na první praktika týdne několikrát dorazil s dlouhým zpožděním a omluvou, že vlak. Jednou dokonce v civilu, protože prý plášť vzal domů na vyprání a nějakou dobu tam nebyl. V tomto případě šlo spíš o princip, mikroskopovat se dá vcelku bezpečně i v mikině.
A opět se konala praktika z anorganiky. Všichni v předepsaném outfitu včetně slušivých ochranných brýlí (my přisleplí jsme měli výhodu, i když ten kus plastu přece jen chrání spolehlivěji). Jedním z úkolů bylo vytažení kapiláry ze skleněné trubičky. Tedy, tuto zahřát nad plamenem kahanu a rychle táhnout oběma směry do akorátní vzdálenosti. Když se to většině navzdory opakované teoretické přípravě nedařilo, jala se nám to paní asistentka předvést osobně.
Paní asistentka nebyla z těch, co přehnaně řeší svůj exteriér. Ani stopa barviček, brýle s obroučkami ne nepodobnými těm, co nosili prarodiče na čtení, nějaká ta kila navíc. Dojem jen umocňovaly šedivějící vlasy ostříhané spíš prakticky než pro parádu. Věku byla značně neurčitého, takže nás nakonec překvapilo, že její poslední potomek se narodil někdy nedávno. Po fakultě i kolejích ještě pobíhaly holky, co ji pamatovaly s bříškem...
Tato paní se neohroženě postavila před digestoř, kde stál "její" kahan, zapálila ho, vzala skleněnou trubičku a šup s ní do plamene. My v chumlu kolem ní bezpečně rozestavění tak, abychom v klíčovém momentě nepřišli k úhoně, Tomík přímo naproti s perfektním výhledem. Sklo bylo natavené tak akorát, paní asistentka se otočila, ukázala nám, jak na to, a... Jeden ze zbývajících knoflíků na její zjevně dost pamatující pracovní košili nevydržel a odletěl kamsi v dál. S klidem Angličana pohlédla směrem dolů. "Jedna z posledních košilí. Nevrátilo se mi to z prádla." Prohlásila suše, opatrně odložila výtvor a až poté se pokusila vyrobit zdání zapnuté košile. No, sexy prádélko zrovna neměla.
Mezi námi děvčaty jsme se tomu smály dlouho, ale Tomík bezprostředně po "nehodě" získal barvu spařeného rajčete a stál jako přimražený. Všechny další anorganiky trávil někde v zadní části laborky.
/úvodní fotka (c) Pixabay
