Sedím na lavičce ve vestibulu a usrkávám kolu s ledem. Mezi návaly nevolnosti uvažuju, zda potřebuju zklidnit hlavu nebo spíš tělo, a do toho vzývám všechny svaté, aby si mě nikdo nevšiml. V ruce žmoulám tenké průhledné desky s úředním dokumentem. Dostali mě, dosáhli svého cíle. Marilyn odchází poražená, zničená, zlomená. Musím se sebrat a vyzvednout děti ze školky. Před námi je vzduchoprázdno a nad námi Damoklův meč. V hloubi deprese sotva zaregistuji jemný dotek.
"Kájo!" podivím se upřímně. "Co ty tady?" "Sofie volala, že asi budeš potřebovat podporu. Vidím, že nekecala." Strašně se stydím. Vždycky jsem byla ta tvrdá, silná ženská, kterou aspoň navenek nic nerozhodí, zhluboka se nadechne a pokračuje v cestě za svým cílem. Málokdo tušil, že je to jen divadelní představení. Stydím se i před Kajkou. Já držela jak pravítko, když ona se hroutila. Ustála jsem její vzestup v podobě převelení do nemocnice. Svůj pád už ne. Vím že nejde o mě, jde o problém jisté osoby s tou mojí. O moji roli v celém představení života. Oficiální a bohužel pro mě nenapadnutelný důvod zní jinak. A všichni zúčastnění vědí, že je nepravdivý. Někdo na něj dojede. Poprvé po letech to nebudu já, ale netěší mě to.
"Musím vyzvednout děti," fňuknu rozpačitě a začnu se zvedat. "Ve školce mi je nenechají, však víš..." Stáhne mě zpátky. "O tu chvíli se to nezblázní," usoudí moudře a má asi pravdu. "Takhle tam nemůžeš," dodá vzápětí další fakt a zaloví v kabelce. Plato bílých tabletek zaregistruji jen periferně. "Ne!" odmítnu snad až moc tvrdě. "To všechno jen oddálí a dopadnout potřebuju, abych se mohla posbírat a začít znova." Začít? Kde? Jak? Dala jsem všechno na jednu kartu a prohrála. Neurotickou trosku, navíc svobodnou matku dvou předškoláků, nikdo chtít nebude. Skončím jako otec a bratr. Kájina ruka se jemně dotkne mojí. Chtěla bych cuknout, ale něco mi to nedovolí. Kája jen pozvedne obočí a ukáže mi stříbrnou stranu platíčka. Kývnu. Ví, co bych v takové situaci udělala, kdyby nešlo o mě.
Spolknu tabletku, zhluboka se nadechnu a vstanu. Tentokrát mě Kajka tahat zpátky nemusí, podlomí se mi nohy. I za normálních okolností nic neobvyklého, kamarádka se však vyděsí. "Bylo to moc?" "Ne, v pohodě, znáš mě," podaří se mi vyloudit náznak úsměvu. "Jdu s tebou," rozhodne nekompromisně. Vím, že investovat jakoukoli energii do protestů by bylo zbytečné. Projevila se druhá Karolína, pevná, rozhodná, znalá krizových postupů. Ta, kterou málokdo poznal. Kapesní zrcátko a kapesníček mi pomohou zahladit škody.
O stupeň klidnější vyzvednu děti. Odhlašovat je nemusím. Nárok na využívání místní školky ztrácím automaticky, potřebné informace tu nepochybně již dostali. Sebelítost najednou není nic proti tomu, co čeká děti. Nová školka, noví spolužáci, nové učitelky. Kajčiny děti chodí do školky při nemocnici. Tam taky nemůžeme. Fňukání nad ztrátou mého dosavadního života ustupuje potřebě chránit děti. Malé, nevinné bytosti, které teď musí pykat za snahu a iluze své matky. Vím, že to zvládnou. Někde uvnitř vím, že to zvládneme.
Kajka čeká s telefonem na uchu. "Půjdu s vámi," oznámí mi bohorovně. "Jára vyzvedne mládež a doma to zvládnou, ale ty bys neměla být sama." "Nebudu," upozorním ji jemně. Dva páry oček po nás koukají. Malé hlavičky tuší, že se něco děje. Něco ošklivého. Nezvyklého. Velkého.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
Bonus.
