Pěkný příběh...něco jako "O myších a lidech".

Lidi zvítězili.

To já měl jednou (v Praze) přítelkyni, která měla 17. letou dceru, pejska (fenku), andulku a myš.

Pes se někdy u dveří počurával. Když někdo z nás přišel domů, tak radostí. Snažil jsem se jej to odnaučit (trest úder novinami okamžitě po činu), ale marně.

1. S andulkou mě bavilo si povídat, ale zemřela. To mne mrzelo. Nenáročný živočich a zábavný. Opakovala, co jsem řekl, nikdy neodmlouvala. Stačilo jí trochu zrní a voda. Občas byla vypuštěna z klece a směla lítat po kuchyni

2. Pak přítelkyně rozhodla, že myš (možná to byl nějaký druh krysy nebo potkana, v tomto se nevyznám) by mohla být pro dceru nebezpečná. V noci by jí prý mohla kousnout do ucha. Tak myš odnesla někam na smetiště, kde prý měla šanci kvůli odpadkům přežít.

3. Pak jsem se přítelkyně zeptal a co dáme teď pryč, dceru nebo psa. Přítelkyně řekla: "No tak, Jardo?"

Nemyslel jsem to nijak špatně, byl to jen vtip. Dcera však mohla jí studovat někam mimo Prahu a pes mohl jít například k jejím rodičům, kde stejně často pobýval.

Ď! S odstupem je to docela k pobavení.

Celkem parádní školní ZOO

To teda. Ta druhá pančelka docela tekla, hlavně z věčné přítomnosti dětiček v kabinetě.

chudáci myšičky-proč všem tak vadí když jsou tak roztomilé?

Ptal jsem se Rózky se Santíkem a že prý jim myši vůbec nevadí, právě naopak