Nějakou příhodu čekám každým okamžikem, když slyším už snad podesáté vyzváněcí tón. Zvedni to, zvedni to, úpěnlivě prosím osobu, která kdysi dávno opustila svoje děti s vidinou lepšího života. Vyšlo to? Nevyšlo to? přemítám v duchu. Každopádně se vdala. "Prosím?" ozve se ve sluchátku. "Ahoj mami..." hlesnu.
"Včelko!" podiví se upřímně. "O tobě jsem neslyšela ani nepamatuju, Bertík říkal, že se k němu nechceš znát, a co vůbec děláš a jak se máš?" spustí vodopád směsi dotazů a výčitek. Za dvacet let se vůbec nezměnila. "Víš mami, ono se to celý zamotalo, Robert skončil u nás ve špitále, dostala jsem ho na starost, jenže by to bylo proti pravidlům..." "Ty seš doktorka?" přeruší mě a já si představuji údiv v její tváři. Jak asi vůbec vypadá? Než stačím odpovědět, matka pokračuje ve svém projevu. "Bertík je nemocnej? Co mu je?" "Z vězení tě neinformovali? Ani ze špitálu?" divím se teď já. Nejenže skončil tady, ještě předtím utekl z nápravného zařízení.
"No jo, on je chudáček po tom idiotovi, co vás zplodil. Dokážeš mi někdy odpustit, že jsem od vás odešla?" obrátí kartu. Spolknu výčitky a litanie na život s těmi dvěma. Otec se o nás moc nestaral, vychovali jsme se v podstatě sami. Robertovi to zjevně moc neprospělo, já jsem s otazníky. "Víš co, přijeď, jestli chceš, a popovídáme si mezi čtyřma očima," navrhnu. "Bezva, zajdu za Bertíkem," zaraduje se a já zaúpím. Pořád vidí jen svého Bertíčka.
"Tak zítra nemůžu, v pátek taky ne, víkend, to je blbý, tak v pondělí?" hraje si matka na velmi vytíženou. Mě osobně to je jedno. Domluvíme si sraz v nemocniční kavárně. Neutrální půda, navíc vyhovuje oběma stranám. A pokud nebude mít o svou dceru zájem, může rovnou za synáčkem, pomyslím si pobaveně.
Teprve teď si všimnu, že ve dveřích stojí primář Slepička. V ruce drží kartonové desky na výsledky. "Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat," řekne téměř nesměle. "Můžu dál?" "Jasně, ale víte doufám, že byste měl jít za Karolínou?" "Ano, vím, ale nechápu proč. Byla jste dobrá, takovej rychlej nápad, a hned správnej. I kdyby to byla náhoda, klobouk dolů!" Vysekne mi druhou poklonu v krátké době, neubráním se rozpakům. "Nebo to nebyla náhoda?" docvakne mu nejspíš shoda jmen. Mlčím. Nechci ani pomyslet na možný malér. Měla jsem to říct hned, vyčítám si. Primář nechá desky na stole a zvedne se. Mám ho zarazit? přemítám. Otočí se a pohledem zavadí o fotku mých dětí. Jeho pohled posmutní.
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
