Miláčkové, já tak nějak tuším a chápu, že jste zvyklí na vaši absolutní přednost, ale dokud velím já, musíte holt počkat, než se uvedu do provozuschopného stavu!
Světlo mě překvapí, stejně jako pohled na displej mobilu hlásající, že už je skoro osm. Smečka překvapivě také vyspává, ovšem obstarání bude víc než nutné. Sotva se vyhrabu na nohy, jsou všichni kočičáci v kuchyni na stole a pesan do mě škrábe, abych na něj náhodou nezapomněla. Představa venčení s neustálým hlídáním, aby neznačkoval auta, mě do extáze neuvádí. Jenže já opravdu nevím, které patří tomu milému pánovi, v nejhorším snad chlupáče přesvědčím, že moje auto musí stačit.
Kočky se tváří, že nedostaly tak týden, kdepak, miláčkové, napřed se najím já. Hned po snídani, kterou před čumáčky jen tak tak uchráním, následuje lítání kolem mističek. Po všem tom shýbání toho mám akorát, to je pohybu touhle dobou, odchytím a vypravím psa a po nezbytné výměně svého outfitu (zase!) si jdu aspoň čuchnout k ještě příliš horkému kafi. Představa, že jediný, kdo tu s výjimkou mě ovládá první pomoc, je právě ten roztomilouš odvedle, není nic moc, a než si zavážu boty, pejsáček tancuje dole u dveří. Ranní špacír lze hodnotit úspěšně, chlupáč držený pro jistotu nakrátko neoznačí ŽÁDNÉ auto a vystartuje pouze na dva jiné hafany. Následný úprk tří ze čtyř koček na chodbu mi už takovou radost neudělá, o další připomínky ke smečce opravdu nestojím, naštěstí se špacír obejde bez nehod i konfrontace s kýmkoli dvounohým.
Po zbytek dopoledne je klid, plyšáci se zjevně v noci nevyspali a zaktivuje je až můj start k vaření oběda. Naštěstí moudře usoudí, že tady jim nic nekápne, a zalezou zpátky na oblíbená místa jako křeslo, gauč, postel a tak. Jen pes je dost ve střehu, dobře ví, že já s ním půjdu brzy po obědě, kdežto s jeho paničkou je to nevyzpytatelné. Jen co vezmu z věšáku jeho bundičku a kšíry, schová se do postele a nahodí ublížený výraz, jó, to ti nesežeru, musíš se vyvenčit. Kočky se mezitím usadily u špajzu, kdepak, teď nebudu mýt mističky, to vydržíte. Špacír nevidím na dlouho, venku poletuje sníh, a mě čekají další boje v rámci snahy zabránit vzkazům na autech. Stačí, že jich spousta skončí na křovíčkách a plotech, ač si neustále opakuju, že se jedná o psí přirozenost, svůj další pohyb po tomto městě vidím výhradně v kanalizačním systému.
Návrat se i tentokrát podaří bez nehody, navíc jsem zabila dvě mouchy jednou ranou díky střídavému posilování rukou při téměř neustálém přetahování se s tím psím grafomanem, a doma mě čeká opětovné krmení celé smečky. Štěkal dostal zjevně málo a trvá mu dlouho, než se konečně uloží. Zbytek odpoledne proběhne v klidu, plyšáci po mně nic nechtějí, a tak si můžu hodit nohy nahoru a čekat na zprávu o blížící se záchraně. Ta přijde přesně v půl sedmé, večerního venčení prý budu zproštěna, uf! O hodinu později pesan usoudí, že se mnou není živá zábava, a na paničku si radši počká v její posteli.
Dočká se překvapivě brzy a po uvítání následuje moje hlášení, kdy kdo dostal jíst. Po sáhodlouhém komentáři na téma stav kočičích mističek (přece to nebudu ošetřovat, když všichni chrní) se ukáže, že ani krabicová prolézačka v obýváku nebyla ušetřena psího podpisu. Jeho autor si navíc s návratem velitelky začne dovolovat na kočičáky. Že by se pod mým velením málo unavil?
