"...Robert Procházka. Podezřelý putoval do cely předběžného zadržení. V minulosti byl již opakovaně trestán pro menší zločiny..." Zprávy mě vytrhnou od žehlení, v televizi však vidím jen reportérku u policejních zátarasů. Co zase provedl, napadne mě okamžitě. Unylá zrzka se loučí. Bundu nemá špatnou, přijde myšlenka zcela mimo téma. Za co, panebože, za co?
Jen co pracně vyhledám vývrtku a otevřu výborně vypadající rosé, rozezní se melodie z telefonu. Sprostě zanadávám. Ještě snad bude chtít, abych ho vysekávala z jeho maléru. Že mi s tatíčkem tolik pomohli. "Kajka," bliká na displeji. Jasně, jsem úplně blbá, telefon mu určitě vzali, dojde mi a stisknu příjem. "Čau frajerko, už to víš?" vybalí na mě. "Myslíš Roberta? Nedávala jsem pozor, slyšela jsem jen konec a viděla tu načesanou dilinku." "Prej někoho zmydlil, říkal Jára, já to neviděla. Zachovej klid, hned jsem tam," oznámí mi a zavěsí dřív, než se vzmůžu k odporu.
Nesmělé klepání na dveře prozradí, že kamarádka je zde. "Koukám, že jdu pozdě," uchichtne se, když se skleničkou v ruce otevřu. "Nezměnila ses, problémy řešíš stejně jako zamlada," pronese s hraným hnusem a vytáhne láhev schovanou za zády. "Noc bude dlouhá," zamrkám na ni a přinesu druhou skleničku. "Dost, stačí," brzdí mě Kája jako vždy. Je mi jasné, že jí jedna sklenička bude stačit. Zbytek je na mě.
"Tak jak to bylo?" vyzvídám. "Nevim, někomu dal po čumáku, je to s nim blbý," sdělí mi v kostce svoje poznatky. "Za to by mohl skončit v chládku na dost dlouho." Zaúpím. Co jsem komu provedla? Proč nemůžu mít normální příbuzný? "Zamrzla ti pusa?" vyvalí Kajka oči. Alkohol mi většinou rozvazuje jazyk. Pouští na svobodu opravdovou Marilyn, tu, kterou bych často a ráda sprovodila ze světa. Asi jsem ještě vypila málo. "Pořád je to stejná krev," odpovím. "Májo, ty seš stejně pako," oznámí mi kamarádka. "Bude o něj postaráno, nebude spát pod mostem, neublíží druhejm ani sobě. A ty tu ještě fňukáš nad jeho osudem. Nebejt to zrovna ty, řekla bych, že se bojíš ostudy. A co vůbec říkala náčelnice, když si tě tehdy povolala?" připomene neslavný rozhovor s nejvyšší po Robertově zjevení v čekárně.
"Že bych měla trochu uvažovat, s kým se veřejně stýkám. To víš, napřed Josef, pak Robert, Kačku mám z náhodný známosti... Klesám čím dál níž," připustím dost nenadšeně. "Na závěr mi oznámila, že moje schopnosti jsou nedostatečný. Už asi po sto padesátý pátý. Spíš si potřebovala zchladit žáhu a Marilyn byla zrovna po ruce." "Májo, neblbni, prostě smolík," snaží se mě přesvědčit. "A nemám jich náhodou nějak moc?" vyprsknu konečně. "Já to přitahuju odmala, kde je Marilyn, tam se něco semele. Radši se se mnou nebav, táhnu tě dolů!" "Jo, ty mě zrovna," ušklíbne se. "Já už snad níž nemůžu. A řekla jsi jí, že to je tvůj brácha?" napadne Káju najednou. Otázku položí s dávkou opatrnosti. Dobře ví, jak se za svého kdysi protěžovaného sourozence stydím. "Jo, bohužel to přežila," vypluje moje pravé já na povrch. Kája se směje, přestože z její skleničky moc neubylo. I mě je možná trochu líp.
"Mamí?" otevřou se dveře do obýváku. Děti! Do háje, vzbudily jsme je! Nechaly jsme se unést přespříliš. "Ano, miláčku?" vezmu Kačenku na vědomí. "Chci se pomazlit, můžu?" zeptá se opatrně. Kajčinu přítomnost ani nic dalšího naštěstí nekomentuje. Odhodím ze svého klína deku a dovolím malé, aby se ke mě přitulila. Kája zatím dolije zbytek vína do mojí skleničky. S úžasem si uvědomím, jaké je najednou ticho, Kačenka se rychle dá ukolébat k spánku. Zvednu hlavu a zaregistruji Kajčin soustředěný výraz. V očích jí čtu nakažlivý strach. Jak dobře to na kamarádce poznám! Ve vteřině jsem střízlivá. "Zase?" zeptám se s těžce hraným klidem. Kajka jen mlčky přikývne. "Poslední dobou skoro denně," dostane ze sebe nakonec. "Spletla ses. Všichni se spletli!"
TENTO PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ.
