Aneb o tom, jak se zcela běžné věci snadno stanou totálně nedostatkovými. Jak vysmívané nebezpečí opět vystrkuje růžky. Jak se zcela nevinný vtip dá v krátké době vyložit jako proroctví. A taky o obyčejném životě v první linii.
Dolce vita beze zpráv. Je to vůbec o víkendu možné??? "Nevíte, co se děje? Od rána se prodaly všechny roušky a nejdou objednat." Dozvěděla jsem se jednoho pozdnělednového pondělí hned po příchodu na odpolední směnu. Ano, poté, co byla uvalena karanténa na Wuhan. Jakési zprávy o nové nemoci příbuzné se SARS a MERS (a taky s obyčejnou rýmou) jsem zaznamenávala už pár týdnů. Ale tady přece nejsme v Číně! A ty roušky prý byly zásoba z doby, kdy kvůli chřipce bylo nemožné bez ní jet na Ukrajinu... Tyto časy si nějak vůbec nevybavuju. A teď snad bude potřeba obětovat prostěradla a spánek a roušky vlastnoručně našít!
Léty permanentního kontaktu s infekcemi člověk otupí. Kdyby se měl intenzivně bát každého bacilu, zešílel by. Nebýt úplné čuně, posilovat imunitu, o moc víc stejně udělat nejde. Stále dokola vysvětlujeme, že ten kousek netkané textilie před nákazou nechrání. Tedy zdravé chrání pouze v případě, že je nosí nemocní. Přežili jsme několik epidemií žloutenky, prasečí chřipku, E.coli z okurek, která vlastně byla z něčeho jiného (z jahod?)... Vše provázené stresem různé úrovně.
SARS tu byl už v době maturity a byl to prů...švih, to jo. Ale roušky nosili a báli se převážně jedinci asijského původu. Historek o někom, kdo se kvůli rýmě izoloval v telefonní budce, koloval nespočet. "Von mě tu nakazí sarsem!" Vyřčené po kýchnutí na autobusáku a následované záchvatem smíchu celé skupinky hovoří za vše. K nám přece něco takového dorazit nemůže. V první sezóně prasečí chřipky se intenzivně chrochtalo. Mno, zrovna tehdy jsem se bála. U MERS jsem zaznamenala jen jeho existenci. Osobní bahno způsobilo relativní nezájem o dění v zemích vzdálených. Byť šlo o smrtelnější nákazu, než byl starší příbuzný! Davovou psychózu zřejmě nerozpoutal stejně, jako ji nepůsobí ebola. Roušky došly naposledy fakt v té "prasečí" době... A tehdy získaná antivirová reklamní skončila nepoužitá v koši, když jsem v bývalé práci vyklízela skříňku. Upřímně, vydržela tam dost dlouho!
Zkrátka a dobře, roušky došly. Všude. Prostě nebyly. Objednali jsme další, mnoho dalších, s vědomím několikatýdenní čekací doby. Snad nálada ve společnosti chvíli vydrží! Nevydržela. Zabralo poučení, že je nutný respirátor třídy FFP3. Ještě se nějaké podařilo objednat. Jednorázová pomůcka za několik stovek. Všechny (dvě? tři?) dodávky zmizely během pár hodin. Zato desítky krabic obyčroušek se vršily za tárami i ve skladu. Některé s expirací pouhých pár měsíců. Čištění skladů různých úrovní bylo zjevně nutné. Museli jsme přemístit náplasti a stříkačky, aby se to vůbec někam vešlo. Pořadník na lepší pomůcky dosahoval tří stránek. A pak se rozjela epidemie v Itálii...
Dost blízko na to, aby zmizely i ty roušky. Běžně se prodávají po pár kouscích, nyní šly do světa celé krabice. Stačilo tři a půl dne a zásoba "na deset let nebo do další epidemie" byla fuč. Pořadník nakynul na osm stránek a zapsaní se denně chodili ptát, zda už něco přišlo. Dezinfekce a mýdla mizely třetí kosmickou rychlostí. Zlatá žloutenka! Ještě, ještě se občas podařilo nějaké sehnat. Tři dny po úlevném vyprodání roušek se nevyhnutelné a očekávané stalo realitou. Byli oznámeni "naši" první pacienti. Představa pondělního návratu do procesu se stala poněkud stresující...
/úvodní obrázek (c) Pixabay
