Ráda se těším na cokoliv. Zajímavý zážitek, dobré jídlo nebo pití, prostě cokoliv pozitivního. Paradoxně však příchod daného momentu nevítám. Proč? Co jednou začalo, nevyhnutelně skončí.
A v tom je zakopaný pes. Jsem zvyklá myslet dopředu. Na výletech si rozpočítávám jídlo i pití tak, aby mi vydržely než bude možnost doplnit zásoby. Léky si na cesty beru zásadně na více dní, než bude pobyt trvat (co kdyby mi upadla tabletka apod.). U nepříjemností mám ráda aspoň nástin možných řešení. Nesnáším nejistotu.
Když mi někdo řekne "užij si to," nechápu, co tím myslí. Vypnutí a extáze mě navštěvují opravdu málokdy. A když už, tak to mívá následky v podobě čehosi jako kocovina. Prostě se zfetuju vlastními endorfiny. Mírnější stupně potěšení nějak nejsem schopná vnímat. Kde se stala chyba, nevím. Možná potlačování negativních prožitků, ke kterému mě doma nutili, zrušilo i ty pozitivní.
Jistě, chodím ven s kamarády, kecám, popíjím. A ptám se proč? Co mi to přináší? Přitom v aktuální situaci a pod vlivem se obvykle bavím velmi dobře. Druhý den si obvykle vyčítám svoje hlášky a stav na konci akce. Nevyhýbám se ani kulturním akcím. Směju se, tleskám, na koncertech si s chutí zazpívám známé texty. A pak lituju že to tak uteklo.
Dovolená je fajn věc. Člověk vypadne ze stereotypu práce a péče o domácnost. Mnozí se usmějí - jaká je to domácnost, jedna ženská a jeden kocour? Sama bych nevěřila, kolik energie stojí udržet byt ve stavu použitelnosti. Jenže pobyt mimo běžné působiště nějak podezřele rychle utíká. Každoročně najednou zjistím, že je po všem a nastává pád do reality.
Něco na zub je rovněž fajn. Ale... Jako bývalý sportovec limitovaný váhou si to neumím užít. Hmotnost víly sice dnes nepotřebuji, ale stále na ni myslím a ňamky si vyčítám. Vůle v toxickém okolním prostředí dávno zmizela. Zákuseček po obědě si sice neodpustím, ale prostě ho zkonzumuji (často při práci), místo abych si ho řádně vychutnala.
Hezkého si prostě všimnu až v momentě, kdy je to v nenávratnu. No řekněte mi, je tohle normální???
