Třetí díl mého osobního cestopisu z letního putování bulharskými pohořími Rila a Pirin.
DEN 5. (11.8.2012)-PŘECHOD NA RIBNE JEZERA
V noci se neustále budím, spíš vlivem spaní ve velké místnosti než po večerním popíjení. Nekoná se ani bolehlav, což mě dost udiví. Víno bylo zjevně kvalitnější, než jsme mysleli. O čtvrt na osm to nevydržím a vyhrabu se ze spacáku. Moje prádlo uschlo, naházím ho na kupičku a jdu na verandu posnídat. Už neprší, obláčky probleskuje azuro a nesmělé sluneční paprsky. Po umytí posbírám usušené věci v krčmě a jdu se nahoru sbalit, ostatní mezitím vstali. Hodinou odchodu je devátá, to už padá mlha a začíná cákat, nahoře na rozcestí opět navlékáme pláštěnky. Pokud bude déšť vytrvalý, nezbyde než sejít do údolí už dnes. Svačinka se koná v jedenáct, po jedné mineme místo určené pro pauzu obědovou. Ta je nakonec vyhlášena o půl druhé, uvítala bych delší, to se musí nechat. Vrchol Kanarata díky hřmění a mlze vynecháme, a ve tři už shora shlížíme na Ribne jezera a chatu u nich. Sestup trvá slabou hodinku, počasí vypadá slibně, tudíž mezi kravinci a koblihami postavíme stany. Pohoda vydrží s bídou hodinu, pak se spustí bouřka s prudkým větrem a obligátními kroupami. Popíjím ve stanu čaj, čtu Epochu a až po půl hodině mi dojde, že venku „suším“ pláštěnku na batoh a rezervní tričko, které mi z nějakého důvodu opět v batohu navlhlo. Ze stanu se odvážím vylézt až po šesté, sušící se věci alespoň zůstaly na křoví, kam jsem je rozložila. Vlhko je i ve stanu a všude kolem. Mojí společnicí se stane nuda, vydám se na procházku kolem jezer, zimu tu mají pěknou, nějací místní tu ale rybaří. Nakonec se vydám do chaty do hospody, kde popíjím červené víno s chutí oříšků. Po desáté se odebereme do stanů, ve svém vylovím čelovku a vydám se ke korýtku s vodou, neb hygiena se musí dodržovat.
DEN 6. (12.8.2012)-SESTUP
Opakovaně mě budí zima, ke které se postupně přidá i bolehlav. Budík ve čtvrt na osm téměř vítám, byť to znamená vylézt do nepříjemné zimy a vlhka. Neuschla ani pláštěnka pověšená v předsíňce stanu. Po ranní rutině sbalím vlhkou výbavu i mokrý stan, opětovně cáká. Po deváté se vydáme ke Smradlavému jezeru, kam dorazíme v půl jedenácté. Počasí se výrazně zlepší, dokonce vytahám mokré věci a rozvěsím je po batohu. Po pauze zahájíme sestup, v kamenité pasáži to pěkně zbrzdím, batoh mě převažuje, zezadu slyším pokřik „Klára se zakousla,“ vše ale zvládneme a ve dvanáct je sestup za námi. Dole si dáme oběd, přehopsáme pár potoků a řeku a už nás vítá široká lesní cesta. Po dvou dnech nečasu je hezky, začínají se mi zapalovat nenamazaná lýtka, v pauze svou chybu rychle napravím. Civilizace se znatelně blíží, ve čtvrt na tři nás uvítá Kirilova Poljana, spousta hospod a především žlutý bus. Posedáváme po okrajích silnice, mnozí popíjejí pivo, místní i Kozlíka od řidičů. Následně naložíme batohy a jedeme do kempu u Rilského monastýru. Po třetí již stavím mokrý stan a otvírám doširoka obě předsíňky. Pak zbývá už jen vyvrhnout batohy a vystavit vlhký obsah teplým slunečním paprskům. K tomu pivíčko a nemá to chybu. Teplé a suché vybavení nastěhuji do stanu a vydám se do sprchy smýt pot a špínu. Následuje večeře v místní hospodě, výborný místní šopák, sýrová omeleta, hranolky, čokoláda a nezbytné červené. Chladno nás postupně donutí k výletům do stanů pro oblečení. Po desáté sezení rozpustíme a zalehneme.
/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.
