Letní dovolená je v nedohlednu, ve hvězdách, nebo možná ve tmě, tak proč si nedopřát aspoň nějakou jarní? Poslední díl cestopisu.
...
Horko mi je tedy pořádné, rozhodnu se zůstat venku, než trochu zchladnu. Dalším cílem je historické muzeum, má obsahovat i trávu a další drogy, tam bych si mohla spravit náladu, dokonce není ani fronta na vstup. Proč, to zjistím záhy, po žádosti o lístek dostanu upozornění, že za chvilku se zavírá. Smutně zkonstatuji, že půlhodina za 11 éček vážně nestojí a pan pokladní mi ještě přidá pozvání na zítřek. Otráveně se vydám prozkoumat blízký koffieshop, kde si poručím sklenku pomerančové šťávy. Výzdoba mě fascinuje, stejně jako vitrínka s marihuanovými sušenkami a koláčky. Dva kluci mi kouří trávu přímo pod nos, takže se nejspíš zhulím zadarmo. Jako nehulič ani nejsem za exota, spousta lidí zjevně přišla na kafe či internet, mě ale nejvíc zaujme mléko v nabídce nápojů. Pokusím se na toto téma zapříst konverzaci s obsluhujícími slečnami, obyvatelkám země proslulé vysokou spotřebou mléka ale tato skutečnost přijde zcela normální, takže si jen objednám sklenku bílé tekutiny. Ještě projít zbytek interiérů a nerada se vydám na další štaci po městě. Ve vedlejším obchůdku zakoupím popelníček, svému účelu sice u mě nedojde, ale moc se mi líbí. Původně jsem si chtěla dát ještě hranolky s oblíbenou místní omáčkou „speciaal“, ale mléko mě vcelku nasytilo a navíc ta kombinace...
Projdu si čtvrť červených luceren a následně se ztratím ve změti uliček, hlavně, že nás varovali, že voda v Amsterdamu neteče rovně! Kostely jsou již zavřené a začíná zase padat vlhká zima, chodím sem a tam, občas něco koupím, ale i většina obchodů už zavírá. Tak se přiblíží čas odjezdu, chlubíme se u přístavu nákupy, domů se nikomu nechce. Není však zbytí, takže naskáčeme do busu a s příslibem brzké zastávky se dáme do vyplňování povinných dotazníčků. Málem si z toho zapomenu natáhnout punčochy! Ještě soutěžní básnická vsuvka a už na obrazovkách běží film „V Bruggách“. Nebaví mě, nakonec usnu a probudí mě až zastávka těsně před půlnocí. Jsme již v Německu, pauza na umytí je krátká, navíc je i málo umyvadel. Pozitivní je jen to, že zatím jsme nepotkali žádné policajty.
6. den 1.5.2014
Ani po dovolené toho moc nenaspím, ale pauzu někdy uprostřed noci ignoruji. Pospávám i za světla, až najednou průvodkyně oznámí, že se blížíme k pražskému Hlavnímu nádraží. Tam vysadíme většinu účastníků a pokračujeme dál na Černý Most, zbytek cesty strávíme balením. U oblíbené benzinky zastavíme před osmou, rychlé loučení a můžeme vyrazit po svém. Na Smíchově mě příjemně překvapí otevřená pekárna, díky nákupu pečiva ale dojde na nejhorší možný scénář, bus mi ujede přímo před nosem. Musím čekat na další, takže domů dorazím až po deváté.
/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.
