Letní dovolená je v nedohlednu, ve hvězdách, nebo možná ve tmě, tak proč si nedopřát aspoň nějakou jarní? Pátý díl cestopisu.
5. den 30.4.2014
Zvonící budíky ohlašují poslední den dovolené. Navzdory poměrně časné době vstávání opět nestíhám, chceme ještě vrátit vypůjčenou deku, ale vedle už nikdo není. Tohle by neukradli ani Ukrajinci, shodneme se a dál situaci neřešíme, personál si to už nějak přebere. Nakonec se nalodíme bez většího zdržení a vyrážíme směrem do centra Amsterdamu. Žádná zácpa se nekoná, takže před devátou vystupujeme u hlavního nádraží přímo na cyklostezku a společně se vydáme na lodní výlet plavidlem „Albert Schweitzer“. Je lezavá vlhká zima a mlha, prý běžné počasí, vlastně i déšť je naprosto v pořádku. Bavíme se pozorováním cyklistů a jejich parkovišť, na tohle ani Hradec nemá! Jedinou vadou se nakonec ukážou pouze polofunkční sluchátka, ale darovanému koni... Dost lidí také prská kvůli výběru jazyků v audioprůvodci. Po projížďce po grachtech se mlha zvedne a já můžu jen konstatovat, že spíš než deštník bych užila sluňáky, které zůstaly v buse. S první dávkou kávy se vydám po památkách.
Nápad navštívit dům Anne Frank vezme za své, pověstná fronta na banány by proti tomuhle byla hodně slabý čajíček, tady bych mohla stát celý den! Vydám se tedy do muzea Vincenta van Gogha, fronta je tu o dost menší, zato zmatečná, a trvá dost dlouho, než se dostaneme dovnitř. Ještě odevzdat batoh do šatny (na vlastní nebezpečí), považují ho tu za ohrožující věc (?) a hurá na obrazy. Je už doba oběda, to toho dneska stihnu! Obrazy jsou pěkné, doprovázené i výkladem o jejich výzkumu, tak ještě nakoupím suvenýry a vydám se ven ulovit něco k jídlu. Jako na potvoru nic příhodného není na dohled, takže aspoň vyberu pohledy a pár dalších tretek, které po zaplacení málem zapomenu na pultě, naštěstí na mě prodavač zavolá. Nízká hladina energie se již projevuje, čekat někde v hospodě nepadá v úvahu, navíc je mi i líto takto promarněného času, dovolená se krátí. Tabule avizující polévky a sendviče stejně jako sladké pečivo a kávu mě navnadí, vyberu si stolek uvnitř a misku polévky si objednám. Obsah pórku mě zneklidní, ale statečně ji sním, utěšuji se, že to třeba je jarní cibulka. Postarší obsluhující pán mě vytrvale oslovuje „sweetheart“, ale Holanďané jsou prý velmi přátelští, takže to moc neřeším, stejně jako fakt, že mi nabídne horký nápoj na účet podniku a iniciativně mi donese i zákusek. Místnost se stačila vyprázdnit, chci se taky zvednout, ale pan majitel (?) má konverzační náladu, vyzvídá, co jsem už viděla, odkud jsem, a pochlubí se, že obrazy na zdech namaloval on sám. Jen si chudák poplete „Czech“ a „Ceausescu“, takže se nemůže zbavit představy, že jsem Rumunka. Lituje, že žiju v tak nesvobodné a chudé zemi a že jistě mám mizerný plat, mezitím připravuje zavření jídelny. Prý se tam chystá nějaká obchodní schůzka. Zvednu se k odchodu, chci zaplatit aspoň tu polévku, ale nechce vůbec nic. Dojatá mu dám vizitku, kdyby mi snad chtěl napsat, což mi oplatí žádostí o sex. Šokovaně odmítnu, po půl hodině „známosti“??? Vzalo to nečekaný konec, takže odchod dále neprotahuji a pro jistotu seberu i svou vizitku z barového pultu. Červenější už být nemůžu, polévka i káva mě zahřály, jemu se odmítnutí zase nechce akceptovat a nabídne mi peníze, což mě rozhodí ještě víc. Cestu ven mi komplikují stoly z předzahrádky, navíc stačil i zatáhnout rolety, takže ve dveřích slíbím, že zítra přijdu na oběd, který mi dá zadarmo. Nevím, zda je takový lamač srdcí nebo se zamiloval, což by mi bylo vážně líto.
/Pokračování příště.
/Původně sepsáno za účelem pozdějšího vzpomínání.
